Martin Plant na gymnáziu učí anglickou konverzaci. Jak se k práci učitele dostal a co ho přivedlo do České republiky? I to se dozvíte v první části rozhovoru, který poskytl GymTV.
Co Vás přivedlo do České republiky?
Seznámil jsem se se dvěma velmi milými au-pair dívkami, jedna byla Češka a druhá Slovenka. Potkali jsme je s kamarádem a prostě jsme řekli „Ahoj, jak se máte?“ a zjistili jsme, že jsou to cizinky, a tak jsme jim nabídli pomoc s angličtinou. Musím se přiznat, že jsem raději pomáhal té Češce, ale ta se na Vánoce musela vrátit domů do České republiky a já jsem začal cítit, že se mi po ní stýská. A to byl začátek mého konce….
Když se vrátila zpátky, věděl jsem, že tady bude už jenom šest měsíců a chtěl jsem se s ní chtěl ‚přátelit‘. Když jsem se jí pak v únoru zeptal, jestli s ní mohu odjet do České republiky, řekla ‚Ne.‘ Byl jsem smutný, ale pak v dubnu, když jsme mluvili o hodně věcech a problémech, tak si uvědomila, že to myslím vážně a kontaktovala svou rodinu, jestli jim nebude vadit, že s ní přijedu. „Tak dobře,“ řekla, ale pořád si nebyla jistá, že to myslím vážně. Nakonec, předtím než jsme odjeli, což bylo 7. července 1994, jsem ji požádal o ruku a ona řekla „Ne.“ V říjnu na mé narozeniny, kdy už jsme tady byli tři nebo čtyři měsíce, jsem ji požádal podruhé a ona řekla „Ne.“ Tak jsem řekl „V pořádku“ a na její narozeniny 23. února jsem ji požádal potřetí a ona si uvědomila, že to myslím opravdu vážně, a že kdyby odmítla, odjel bych do Anglie. V tu dobu jsem tu měl práci, učil jsem na stejné škole jako moje nastávající žena. Pak to všechno dobře dopadlo a po roce jsme se vzali. 10. října 1997 se nám narodil syn, vtipné na tom je, že to byl ten samý den, kdy jsme se poprvé setkali.
Tohle mě tedy přivedlo do České republiky a získal jsem tak na základní škole svou první práci. A od té doby jsem učil na různých školách.
Co vás lákalo na práci se studenty?
Vždycky jsem rád pracoval s lidmi. V Anglii jsem nebyl učitelem, učitelkou byla moje maminka a povídala si se mnou o hodně zajímavých věcech. Když jsem se přijel, nevěděl jsem, co budu přesně dělat. V tu dobu bylo důležité, že práci dostala moje manželka. Co se ale stalo, je, že na jejich škole začal učit Američan, a poté, co dostal svou první měsíční výplatu, se zeptal „Kde je zbytek peněz?“ oni mu řekli, že to je všechno, a tak řekl „Nashle.“ A tak se stalo, že byli bez učitele, a proto mě přes manželku oslovili a já začal učit, hlavně konverzaci. A líbilo se mi to tolik, že jsem pokračoval a využíval jsem svých zkušeností. Uvědomil jsem si také, že jsem nebyl dobrým studentem francouzštiny, protože jsme měli rodilého mluvčího. A když lidé nerozumí, co jim učitel říká, tak buď přestanou mluvit nebo začnou být podráždění. Tahle osobní zkušenost mi pomohla pochopit studenty a učí se mi tady dobře.
Vidíte nějaký rozdíl mezi chováním Britů a Čechů?
V nějakých věcech ano. Jsme považováni za konzervativní, ale moje rodina byla velmi otevřená a řešili jsme hodně problémů komunikací. Tady s vámi Češi zpravidla nekomunikují, když mají nějaký problém, a tak je těžké poznat, jestli nějaký problém je, a pokud ano, kde je. A v tom jsou o něco uzavřenější, nechávají si své emoce pro sebe, než je doopravdy poznáte. Když se s nimi totiž poznáte, můžete s nimi o věcech mluvit, oni vám naslouchají a můžete jim pomoct. Ale než s nimi navážete takové přátelství, nejsou moc otevření, naopak já a moje rodina jsme v tomhle směru otevření.
Mnohé věci jsou však podobné, mám stejně jako vy rád fotbal, rád si dám trochu piva, ale nechápu, jak vy ho můžete pít tolik. V Anglii máme fotbal a pivo, ležák, ale je to často spojeno s násilím a rvačkami, to je ta špatná stránka, musíte být opatrní. Obecně Češi nejsou násilničtí, kdo je násilnický, jsou hooligans (radikální fanoušci) a ty tu nějaké máte, ale obecně jsou Češi přátelští a milí, pomohou vám a jsem tady rád. A i když jsou zde rozdíly, je to u mnoho podobností.
Chybí vám nějaké aspekty života v Anglii, jako například počasí nebo tradiční jídlo?
Když jsem sem přijel poprvé, problém, na který jsem brzy narazil, byl, že jste neměli žádný pořádný čaj. Našel jsem jenom jeden silný čaj, ještě Lipton byl dobrý, ale ostatní byly spíše slabé. Musel jsem chodit do obchodů, které byly dražší a kde jsem mohl koupit dobrý čaj, například Marks&Spencer nebo C&A, které sem přišly kolem roku 2000, a tak jsem přežil. Tyhle obchody jsem znal, a věděl jsem, že si tam můžu koupit potraviny, které mám rád, třeba burákové máslo, čaj, sušenky a cereálie. Teď už jdou tyto věci koupit ve všech supermarketech, ale předtím to nebylo snadné. Byl jsem úplně závislý na čaji, nepil jsem pivo, protože mi alkohol způsoboval problémy se srdcem. Byl jsem tady pět let a ani jsem ho nezkusil, a pak mě jedna z mých FCE tříd pozvala na pivo. Zkusil jsem tedy trošku a dostal jsem zpátky chuť.
Zmínil jste se, že máte rád fotbal, kterému týmu fandíte a co vás na fotbale baví?
No, přišel jsem k tomu asi díky mému tátovi. Naše rodina je původně z Londýna, pak se přestěhovala do Dagenhamu, který je v Essexu, což je na severovýchod od Londýna. A firma Dagenham Motors sponzorovala West Ham United FC a to je klub, kterému fandil můj táta a myslím, že moje mamka taky. Je to vlastně londýnský klub, a proto si ho moje rodina vybrala.
Mlhavě pamatuji, že jsem šel na jeden zápas, když jsem byl hodně malý, ale hodněkrát jsem se na ně koukal na televizi, nechodil jsem nutně přímo na zápasy. Chtěl bych se na jeden zajít podívat o jarních prázdninách, ale je to docela drahé. Jinak fotbal je sport, který se stává naší vášní. Můj tým je v tabulkách tak veprostřed, to znamená, že umíme hrát dobře, ale občas prohrajeme. Tuhle sezónu ale vyhráváme, teď jsme momentálně šestí a to je dobré. Fotbal je také další cestou, jak “uniknout”, protože v Anglii je hodně věcí, které vás vystresují, nemáte třeba tolik peněz, protože věci
stojí moc, a proto využíváme fotbal jako takovou únikovou cestu. Snažíme se nepít moc piva, protože pokud vypijete moc piva, dostanete se do problémů. Zápas často sledujeme nejspíš stejně jako vy tady, ve sportbarech, a to je zábava, strávím čas s kamarády, kteří jsou také fanoušci. Stejně tak mi pomáhá, že můžu často hodně zápasů poslouchat v rádiu, i když ne všechny jsou právě v televizi nebo rádiu. Ale mám Internet, takže i když jsem doma tady, můžu se dívat na věci a jíst věci, které chci a které jsou mi příjemné.
Ve druhé části rozhovoru si budete moci přečíst o tom, jak je na tom Martin s češtinou, o jeho koníčcích a pohledu na české studenty.