Hned na začátku roku 2025 začíná další série zahraničních studijních pobytů projektu Erasmus+. GymTV přináší druhou a zároveň poslední dvojici rozhovorů s absolventy pobytů v loňském roce. Tentokrát odpovídají Tomáš Poskočil (septima), který strávil svůj pobyt v Irsku, a Julie Šourková (4.B), která absolvovala studijní pobyt ve Francii.
Jaké pocity v tobě teď po několika měsících vzbuzují vzpomínky na tvůj tříměsíční pobyt v zahraničí?
TP: Asi vděčnost, že mi bylo umožněno se tak drasticky odchýlit od mého obyčejného života a poznat něco nového, co se jen tak někomu nenaskytne. Rozhodně jsem rád, že jsem jel; během pobytu jsem se mohl takřka úplně stát samostatným, jelikož jsem neměl, s kým jsem sžitý, a byl jsem téměř dokonale sám. Nejen, že jsem se mohl osamostatnit prakticky, ale určitě i duševně, a pobyt mi posloužil k významnému osobnímu rozvoji.
JŠ: Jedna z věcí, kterou jsem pochytila, je, že tříměsíční poslouchání francouzštiny se na mně podepsalo, aniž bych si toho všimla. Například podvědomě používám výrazy, které jsem nepovažovala za součást mé aktivní slovní zásoby. Za to může poslouchaní, a proto bych ráda doporučila čtenářům i přes jejich možné nejistoty a obavy ze špatné úrovně jazyka, aby se nebáli nebo naopak neměli příliš velké nároky sami na sebe, protože náš mladý mozek je houba, která bude nové informace nasávat, a ani si toho nevšimnete. A věřte mi, že například Francouzi nejsou zvyklí na dobrou úroveň cizího jazyka, takže pokud byste přemýšleli o Francii, ale máte strach, že nemáte dostatečně dobrou francouzštinu, je velice pravděpodobné, že vám ji Francouzi pochválí a bude jim připadat dobrá.
Popiš svůj běžný všední a víkendový den.
TP: Šel jsem do školy (z domu jsem vycházel v 8:30 a samotná škola začínala v 8:50). Školu jsem většinou spíš přetrpěl, protože jsem neměl moc kamarádů až na jednoho Ukrajince, Francouze a na chvíli i partu Němců, se kterou jsem hrál poker, a protože jsem jednak už dost látky znal z gymnázia, a nebo byly hodiny zbytečně natáhlé. Po příchodu domů jsem si vždy dal čaj a pohovořil s irskou mámou, načež jsem si zacvičil a udělal domácí úkoly. Pak jsem trávil zbytek dne čtením a díváním se do počítače. Večeřel jsem společně s celou rodinou, jídlo bylo naprosto vynikající. Ještě před spaním jsem si vždy popovídal s rodinnou kočkou.
O víkendech jsem chodil po městě a prozkoumával různá zákoutí a přilehlejší oblasti, od čehož jsem upustil po tom, co na mě banda nějakých děcek začala házet kamení. V neděli jsem chodil do protestantského kostela, abych se udržoval blízko Pánu.
JŠ: Můj běžný všední den jsem začínala pozdnějším vstáváním, než na jaké jsem zvyklá v Česku, a protože se začátek výuky během týdne často měnil, někdy jsem vstávala v sedm a jindy v půl deváté. Následovaly klasické ranní záležitosti a po nich jsem se vydala s mojí francouzskou sestrou na autobus. Ve škole jsem měla tradičně denně hodinu či dvě (někdy i čtyři) volna, které jsme využila ke studiu materiálů ze školy v Česku, nebo k prozkoumávání města. Vyučovací hodiny trvaly ve Francii 55 minut, takže jsem si pár takových hodin odbyla. Běžně mi výuka končila v šest s tím, že jsem „domů“ přijela v půl sedmé a už se na nic moc nezmohla. Večery jsem trávila voláním s rodinou a přáteli. A další den nanovo. Pokud ovšem nebyla středa, to výuka končí všem ve dvanáct a děti mají čas se věnovat kroužkům, já například během mého pobytu chodila na tancování.
Co bys rád/a věděl/a před tím, než jsi do zahraničí odjel/a?
TP: Cokoliv o rodině (den před odletem jsem se dozvěděl, že se mi změnila rodina, a už nezbyl čas, abych se s nimi mohl jakkoliv domluvit, takže jsem neměl vůbec ponětí, do čeho jdu) a jinak asi nic. (Nakonec jsem měl ale rodinu úplně skvělou, takže mi nic nijak nevadí.)
JŠ: Asi není nic, co by mě ve Francii zvláště překvapilo. Možná bych byla ráda, kdybych se od začátku mého pobytu nebála ukázat, co už umím, a využila těch tří měsíců na sto procent.
V čem se zahraniční škola liší od té naší?
TP: Jednak v délce hodin, délce školního dne, počtu a délce prázdnin, předmětech – jelikož se jednalo o napůl takový učňák, tak některé z předmětů byly čistě praktické jako Engineering nebo Business. Jednalo se taky o školu s velkým počtem mezinárodních studentů, jako jsem byl já, tudíž to byla škola v jistém smyslu diverznější. Jinak mi přišlo, že tam panuje o něco přísnější režim a že učitelé mají o něco méně přátelštější vztahy ke studentům, ale to mi nijak nevadilo. Taky tam bylo mnohem více domácích úkolů, což bylo trochu otravné.
JŠ: Ve Francii jsem si musela zvykat na spoustu změn týkajících se školy. Už jsem zmiňovala například dlouhý školní den, který běžně končil v šest nebo jinou délku vyučovací hodiny. Jednou z hlavních odlišností, kterou jsem zaznamenala, nebyla ani tak forma výuky, jako spíše přístup žáků k výuce. Pro mě bylo šokem už jen to, že když se učitel zeptal, kdo by chtěl přečíst nějaký článek, mohl si vybírat minimálně ze čtyř hlásících se rukou. Studenti odpovídali na otázky, komunikovali s učiteli a hlavně se nebáli udělat chybu. Co se mi ve Francii zalíbilo, byl systém známkování, který tvořila dvacetibodová stupnice, takže vaše známka měla větší vypovídající hodnotu, než jakou má u nás.
Co sis na svém tamním životě nejvíc užíval/a?
TP: Svobodu a možnost prozkoumávat cizí prostředí (o víkendech jsem si postupně prochodil skoro celé město).
JŠ: Mojí oblíbenou částí dne bylo, když jsem přišla v půl sedmé domů, šla do svého pokoje a mohla být sama. Být sama znamenalo být sama sebou a na chvilku se vrátit do mého života v Česku, který mi připomínaly aktivity, jako je například poslouchání písniček, tancování, cvičení, kreslení… Začala jsem si psát i deník, kde jsem střídala zápisky ve francouzštině a v češtině, což mi vydrželo celé tři měsíce. V té době sloužil jako určitá forma terapie, teď už bude sloužit jen jako vzpomínka na nezapomenutelný zážitek. Užívala jsem si samozřejmě i navazování kontaktů s lidmi, kteří mají odlišný život od toho mého. Jako příklad dám dvě moje spolužačky, ze kterých se staly jedny z mých nejlepších kamarádek ve Francii. Jedna z nich byla jehovistka, která mě zasvětila do toho, jak moc život člověka ovlivňuje jeho víra, a ukázala mi toto odvětví křesťanství v jiném světle. Další z nich byla Ukrajinka, která po vypuknutí války utekla se svou matkou do Francie a svého otce neviděla přes rok. Vyprávěla mi o tom, jak moc se za poslední dva roky změnila ona, ale i její pohled na svět.
Co bys na svém pobytu změnil/a?
TP: Asi bych byl aktivnější.
JŠ: Nic. Nepovažuji se za fatalistku, ale myslím, že vše dopadlo tak, jak mělo.
V čem vidíš největší přínos svého zahraničního pobytu?
TP: V samotné zkušenosti být někde tři měsíce fyzicky odstřižený od všeho dosavadního života.
JŠ: Rozhodně jsem se hodně zlepšila po jazykové stránce, ale tento pobyt nebyl, ačkoliv se to na první dobrou může zdát, jenom o tom. Tři měsíce sama v zahraničí s sebou přinesly osobní růst a různá uvědomění, která se v mém případě projevila například jistým klidem, když jsem byla sama se sebou a nemusela řešit „nic“ jiného.
