Patří mezi oblíbené kantory, lidi, kteří se rádi baví, a platí za zkušeného a sečtělého pedagoga. PhDr. Ludmila Brabencová vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a na gymnáziu působí od první poloviny 90. let a za tu dobu jí už prošla učitelskýma rukama celá řada jejích současných kolegů. Přinášíme vám rozhovor, který poskytla GymTV.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Já si ani nepamatuju, čím jsem chtěla být, jenom vím, že jsem nechtěla být paní učitelkou.
Jak jste se tedy dostala k učitelství?
Úplně jednoduše. Já jsem s učitelstvím koketovala tak trochu na začátku studia gymnázia, pak mě to přešlo a chtěla jsem být paní doktorkou nebo paní psycholožkou. Jelikož psychologii neotevírali jako samostatný obor, našla jsem si psychologii v kombinaci s češtinou, a tak ve čtvrťáku zvítězilo toto studium na filozofické fakultě. I když v té době jsem si myslela, že si psychologii časem dodělám a budu psycholožka.
Máte raději spíš český jazyk a literaturu, nebo základy společenských věd?
Ono se to nedá říct, během studií mě bavila i psychologie, i čeština. Když jsem přišla na gymnázium, učila jsem hodně češtinu, takže jsem si připadala jako češtinář. Psychologii jsem učila ráda, ale všichni víme, že k tomu patří v rámci ZSV několik dalších oborů (sociologie, politologie…), které jsem nikdy nestudovala, takže jsem si je musela po nocích „donastudovat“ a postupem doby, jak člověk získává zkušenosti, jsem si uvědomila, že je mi relativně jedno, jestli učím češtinu nebo ZSV. Ale cítím se spíš jako češtinář, i když kdo ví…
Co nejraději učíte v ZSV a co v českém jazyce a literatuře?
Nejoblíbenější je jednoznačně psychologie, ale už jsem se našla ve všech oborech, i když jsou samozřejmě témata, která člověk učí radši.
A češtinu mám ráda jako takovou a asi ani nemůžu říct, že bych měla něco v menší nebo ve větší oblibě. Zajímavá literatura je úplně ta nejstarší – mýtická, mytologická. Ráda učím poezii, pokud to studenty baví a člověk se setká s odezvou ve třídě, ale nejvíce mě baví literatura současná, protože tu už studenti čtou, a je tedy možné o dílech se studenty diskutovat.
Máte nějaký konkrétní zážitek za dobu vašeho působení na gymnáziu, na který ráda vzpomínáte?
Těch zážitků je moc. Já bych ani neuměla vybrat z toho množství jeden konkrétní. Zážitek může být, že vás mile překvapí třída, že překvapí nějaký konkrétní student, že se hodina pěkně povede. Zážitek je, i když přijde hospitace nebo inspekce a kantor cítí, že je s tou třídou na jedné lodi. Dalším velkým zážitkem je i to, že se potkávám se svými bývalými žáky. Což je pan Fryš, paní Matulová, paní Zákoucká nebo paní Karasová a Fořtová. Já jsem tady spíš už jako inventární číslo (smích), ale právě i to, že jsem ty lidi „měla v rukou“ a jsou z nich dobří kantoři a příjemní kolegové, je pro mě dalším zážitkem. Svým způsobem je zážitek také to, že se člověk potká se třídou, se kterou si rozumí, i když je hlučná, „ukecaná“, nejsou tam úplně nejlepší známky, ale že si sedne lidsky. Dalšími zážitky jsou situace, kdy se člověk „přebreptne“ nebo použije nějakou formulaci a je pochopen úplně jinak. Takže já mám zážitků spoustu každý den.
Jak jste zmiňovala, studovala jste gymnázium, a to přímo naše. Vzpomínáte ráda na tato studentská léta?
Studovala jsem v době normalizace, totality, naše studia byla tímto obdobím ovlivněna. Měli jsme poměrně dost vyučujících, kteří byli hodně autoritativní. Do školy jsem chodila ráda zvlášť kvůli spolužákům a také spolužačkám, samozřejmě, my jsme měli kluky jenom čtyři, a byli jsme pedagogicky zaměřená třída.
Když srovnáte v oblasti své aprobace, co se učila vaše generace a co se učí dnes, je velký rozdíl v množství učiva?
My jsme se učili spíš mechanicky. Víc jsme měli vyučujících, kteří nás nutili memorovat, zpaměti citovat. To si myslím, že vy máte velké plus, že se můžete vyjadřovat svými slovy, že se toleruje váš názor, že se nemusíte biflovat všechny definice úplně doslovně, samozřejmě jsou definice, které se musíme naučit všichni přesně. Dneska možná jdete víc do hloubky dané problematiky. My jsme neměli třeba tolik seminářů. Na rozdíl od vás jsme studovali biologii, dějepis, fyziku, chemii až do čtvrtého ročníku, takže celé čtyři roky jsme se museli učit všechny předměty, byť nás už tolik nezajímaly a nebyly pro nás lukrativní v souvislosti s tím, kam jdeme na vysokou školu. V tomhle ohledu si myslím, že máte také plus. Máte obrovskou výhodu v cizích jazycích, my jsme neměli vůbec představu, že je někdy využijeme, takže jsme to „flinkali“, jak se dalo. Neměli jsme vidinu toho, že je budeme moct někde využít, že budeme moct jít do zahraniční firmy, že se to zkrátka po nás bude v zaměstnání chtít. V téhle oblasti musíte zase vy víc makat, ale to si myslím, že je jedině dobře.
Setkala jste se v době svých studií s někým z dnešních pedagogů buď přímo v ročníku, nebo v rozsahu těch čtyř let?
Paní Svobodová byla paralelně, chodila do béčka. Níž byl Pan Doležal, paní Hlaváčová, paní Bohuslavová nebo paní Štufková. Nade mnou byla paní Kriegerová. Paní Očenáškovou si pamatuju, ta byla také níž a ještě paní Hrabíková. To jsou asi všichni, na které si vzpomínám.
Vzpomněla byste si na nějakou konkrétní historku nebo zážitek z dob svých studijních let?
Já mám spíš takové odstrašující, to snad ani nejsou historky k vyprávění, protože to opravdu bylo v době, kdy se dost věcí nesmělo. Ale spíš bych zase mohla mluvit o zážitcích, které vy jste nezažili a o co jste ochuzeni. Chodili jsme každý rok na začátku školního roku místo školy na brambory, takže celé září nebo minimálně čtrnáct dní se vybíraly brambory. Jezdilo se na jaře na chmel. Čtrnáct dní na jaře ve druháku a třeťáku jsme strávili na chmelu. Nacvičovalo se na spartakiádu… Na těchto akcích se vždycky stmelil kolektiv, zažila se spousta legrace a přitom jsme všechnu látku ve škole stihli probrat.
Chodilo na gymnázium během doby, co jste byla již v pozici kantora, některé z vašich dětí?
Obě, bohužel nebo bohudík, jak se to vezme.
A jaké to pro vás bylo?
Když jsem se dozvěděla, že sem chtějí jít studovat obě moje děti, tak jsem to na jednu stranu chápala, ale zároveň jsem si uvědomovala, že to asi nebude jednoduché. Syn studoval čtyřleté gymnázium a dcera osmileté. S tím jsem trochu problém měla, protože jsem věděla, do čeho jde. Nechtěla jsem ji odrazovat, nechtěla jsem ji strašit a zároveň jsem ji nechtěla připravit o část dětství. Rozhodla se sama, přijímačky si zkusila a dostala se. Zvládli jsme to, myslím si, že úplně v pohodě. Samozřejmě byly chvíle, kdy by měl člověk radši dítě na jiné škole, protože se dostanete do konfliktu jako učitel a rodič, učitel a kolega, ale nakonec jsem dneska ráda, že tady studovali.
Jaký typ literatury čtete a jaká kniha vám právě leží na nočním stolku?
Nemám nějak vyhraněné téma nebo typ literatury. Ráda čtu psychologické, historické romány, díla, která nejsou prvoplánová, pojednávají o jevech, které nás přesahují. Na nočním stolku mám Modlitbu za Owena Meanyho, ne že bych ji momentálně četla, ale neustále se k ní vracím, potřebuji ji mít „při ruce“, mám ji půjčenou od paní Štědronské. Mívám rozečtenou víc než jednu knížku, takže tam najdete Malého prince, Bachova Racka, Coelha… Podle toho, na jakém místě doma jsem nebo v jakém jsem rozpoložení, podle toho otevřu knížku. Aktuálně čtu Deset žen, jedná se o vypravování deseti žen, které navštěvují stejnou psychoterapeutku, velice zajímavé osudy.
Co ráda děláte ve svém volném čase a co vás baví?
Mě toho baví hodně moc. Nejsem člověk, který je zaměřený jenom na jednu oblast, aspoň tedy teď v současnosti. Ráda zahrádkařím, vařím, peču, čtu si, chodím do divadel, to nakonec studenti asi vědí, protože je mě dost často slyšet, v tom divadle. Začala jsem i sportovat. Vlastně jsem si uvědomila, že mi pohyb schází. Děti už jsou odrostlé, mám tedy relativně víc volného času, tak se vracím k činnostem, kterým jsem se věnovala dříve, nebo objevuji nové světy a docela je to zajímavé. Mým snem je cestování. Také se snažím dál se vzdělávat, bohužel, psycholožkou už se asi nestanu. I když, i to je mým snem…