Narodil se v Přerově, ale už 16 let je členem souboru Divadla A. Dvořáka Příbram. Tady si zahrál například ve hrách RUR, Jak jsem vyhrál válku, Rychlých šípech a naposledy v Broukovi v hlavě. Mimo jiné také režíroval pohádky Dřevěný zámeček nebo Jak se stal Rumcajs loupežníkem. Sám o sobě říká, že je vděčným divákem a mrzí ho upadající zájem o literaturu. Rozhovor pro GymTV poskytl herec a režisér Vladimír Mrva.
Jaká role patřila k vašim nejoblíbenějším?
To je jako když se ptáte rodičů, které dítě mají nejradši. Samozřejmě mám rád to poslední, moc rád! Jsem rád, že doktora Finache (Brouk v hlavě – pozn. red.) hraju, přestože jsem doma stále vykřikoval, že bych měl hrát toho starého, nemocného Baptistena (smích), kterého v naší inscenaci skvěle hraje kolega Jaroušek Someš. Samozřejmě těch rolí bylo moc. Dost bylo i těch, které jsem rád zapomněl. Nesnášel jsem mrkací kluky a ženichy! Rád ale vzpomínám na Hynka (Tyl: Kutnohorští havíři), Jirku (Hrubín: Srpnová neděle), po letech to byl Domin (Čapek: R.U.R.), mnich Krastěj (Tyl: Drahomíra). Těch rolí bylo opravdu hodně. Ale tuto profesi jsem nedělal z důvodu, že bych chtěl hrát některé role a že bych měl ty vysněné. Ale k odchodu do penze mám políčeno na Tommyho, mladého Američana (Feydeau: Úplně zbytečné parohy), kterého jsem hrál už třikrát a myslím, že počtvrté bych i věděl jak (smích).
Je pro vás hodně složité dostat postavu z papíru do reálné podoby?
Vždycky, když si donesu domů nový text, začne se mi motat hlava. Tvrdím, že se to nikdy nemůžu naučit! Ale vážně – pokud je to historická hra, tak samozřejmě hledám souvislosti v literatuře a čtu. Často různé encyklopedie, nejen beletrii. Ještě před několika lety jsem se „nechával urážet“ mladšími kolegy, kteří se přicházeli zeptat, jak Josef Kajetán Tyl dělal škrty ve studované hře. Pak začne úporná, namáhavá, dlouhá a krásná cesta hledání…
„Přiznám se, že v žádném okamžiku té práce nemám rád kverulanty a všeználky.“
Dokážete se při hledání této cesty shodnout vždy se svými kolegy?
Přiznám se, že v žádném okamžiku té práce nemám rád kverulanty a všeználky. Nesnáším. Nemám rád takové ty lidi, kteří hned na chodbách začnou vyprávět, jak je to špatně a jak je ten režisér špatný a jak je špatná dekorace. Ano, mnohdy mají pravdu, ale jsme na začátku cesty a naším úkolem je připravit a nastudovat novou inscenaci. V klidu a pohodě, v kolegiální důvěře a atmosféře. Tím neříkám, že bychom se měli všichni milovat a skákat si do náruče, sotva se uvidíme. Tolik „upřímnosti“ zase k práci nepotřebuju.
A s režisérem?
Pro každého herce je režisér třídní nepřítel (smích)! Spolu s dramaturgem je pro mě samozřejmě nejdůležitější. Je to partner. Partner, který mne má někam dovést. Často si vzpomenu na režiséry Svobodu, Buriana, Deáka, Taranta, moc rád jsem taky pracoval s Mařenkou Lorencovou. V příbramském divadle velmi rád pracuji s Milanem Schejbalem. Jeho režijní připomínky a poznámky jsou mnohdy velmi humorné. Příklad jeho reakce na „zásadní“ herecký dotaz: „Mohl bys v příští větě použít alespoň jednu hlásku česky? Víš, abych se měl v odpovědi čeho chytit.“
Co vás na vaší práci nejvíce fascinuje?
Celých těch 40 let mě fascinuje – a každému bych přál zažít ten moment -, když vidíte prázdné jeviště. Technikáři začnou přinášet nábytek a díly dekorace, která se začíná stavět. Pak nastoupí osvětlovači. V 19.00 se rozsvítí a začínáme hrát představení. Dnes stojí na jevišti salon pana Champboisyho, pak hotel, zítra třeba bojiště na kótě 613, vězení, paluba lodi… Ten magický prostor několika metrů mě opravdu fascinuje, protože je každý večer jiný. Je nádherné vykouzlit a přenést se spolu s diváky jinam.
V Broukovi se Roman Štabrňák musí velmi rychle a velmi často převlékat. Vy to vidíte objektivně, jak to probíhá a je to složité?
Myslím, že pro všechny bylo a je složité, aby byl v danou chvíli přesně tam, kde má být. Pak už nemusí vlastně dělat vůbec nic (smích). Pak začínají ony „čáry a kouzla“! V tomto případě je to ale profesionální práce garderobiérky paní Jindřišky, která má vychytaný systém převlékání a oblékání. V jednom převleku mu pomáhám i já, když mu svlékám fialovou livrej. To už na Romana navlékají připravené kalhoty a zároveň si obléká svetr a šálu, kterou se zakrývá kravata. Garderobiérka má na své hlavě čepici, kterou si Roman vymění s kloboukem a už se vrací na jeviště, protože tam končí text dialogu a hra pokračuje jeho replikou. Jsou tam asi dvě nebo tři místa, která jsou opravdu ožehavá! Jsme ale domluveni, že pokud Romana neuvidím v novém převleku – budeme v dialogu improvizovat. Je to taková kolegiální výpomoc. Zatím se to vždycky stihlo! Největší fofr je při děkovačce, protože si pan režisér vymyslel, že by bylo hezké, kdyby poprvé přišel jako Champboisy, potom jako Bouton a pak jako hotelový poslíček v oné fialové livreji. Tak tam to teprve lítá…
Co když se na jevišti něco zvrtne?
Téměř s jistotou si troufám tvrdit, že neexistuje žádné představení, aby se mohlo říct, že se nic nestalo. Milý kolega Vojtíšek Záveský si nedávno zvrtnul kotník. A každý den měl představení! Dokonale se to zvrtlo už při pondělním Saturninovi! V jedné scéně přichází Pavel Nový (dr.Vlach) s holí – to je v roli, Martin Písařík (pan Jiří) do této scény taky příjde s holí, pak představuju Vojtu (Milouš) a ten přišel s berlou! Požádal jsem kolegy, aby se dámám v hledišti předvedli… (smích) – odměnou byl potlesk! Strašidelné „zvrtnutí“ je – a stalo se nám to při premiéře Brouka -, že se někdo nedostaví na jeviště přesně v nazkoušenou chvíli. Roman se nějak zdržel a oněch pár vteřin muselo být pro kolegy na jevišti strašné. Strašnější snad je i to, že přijdete na jeviště dřív. Já jsem vstoupil do dialogu o deset stránek dřív a údiv na jevišti mne mne zase pěkně poslal zpět. S omluvou, že přijdu za chvíli.
Ve hře Jak jsem vyhrál válku hrajete majora Arkdusta. Máte tuto hru rád?
Každý, kdo četl knížku, tak je určitě mile potěšený a překvapený z jevištní realizace. Dodnes přetrvává vzpomínka na neskutečně příjemnou práci. Myslím i u všech kolegů! A pokud by teď někdo přišel a řekl: „Vláďo, pojď, vedle hrajeme Válku…“, v klidu jdu, protože to dáme. Inscenaci máme na repertoáru sedmý rok, umíme ji zepředu i zezadu, pořád nás baví a neuvažujeme, že bychom ji stahovali.
Zhruba ve dvou třetinách se z komedie musí stát vážná hra…
No, to je těžký moment! Je jich tam vlastně několik. Publikum se dvě hodiny baví, směje, mnohdy dokonce řve smíchy a my chceme, aby najednou bylo vážné. Už při zkoušení jsme si tenhle moment a situaci uvědomovali. A s tímto vědomím jsme odehráli mnoho repríz… Pak – scéna na motorové lodi (vana, kterou po jevišti tlačí Ťulda Brousek) – pronesl Dalibor Gondík nečekaný dotaz: „A co ty tady?“ a Ťulísek okamžitě reagoval a pronesl větu: „Ich bin ein Spritzdieselmotor!“ Tak to jsme lehli smíchy všichni! (smích) V zákulisí jsme ho chtěli zabít…
Úplný závěr je ale docela smutný.
To máte pravdu! Ale i tady se občas stane něco nečekaného! Bylo to v Krumlově. Můj poslední text: „…Východ a Západ si podali ruce! Vy vzdorně vzhlédnete vpřed a znovu nastoupíte pod prapor! K tomu vám dopomáhej Bůh!“. Vteřinka ticha, závěrečná hudba a konec hry. Právě do té vteřinky se v hledišti rozplakalo něčí dítě. Stalo se to jenom jednou, ale pamatovat si to budu navždy.
Setkal jste se jako herec někdy s cenzurou nebo „škrtáním“?
Stojím a stál jsem na jevišti mnoho let! Je krásný pocit vědomí, že nás publikum poslouchá a vnímá. Byla doba, že nejen publikum. Je dobře, že některé momenty už mladí kolegové snad nezažijí. V jedné maďarské hře o životě klukovské party (!), jsem měl repliku: „To si na mě troufáte, když vás je pět a já jsem sám!“ Bohužel byl devětašedesátý rok. Říjen. Všichni si mysleli, že je to provokace. Ta věta se už nikdy nesměla říkat a škrtla se celá scéna. Zvláštní doba! Diváci ale byli a snad i zůstanou vnímaví!
„Bohužel byl devětašedesátý rok. Říjen. Všichni si mysleli, že je to provokace.“
Jako malý jste divadlo navštěvoval?
Doma jsme hodně četli, poslouchali rozhlas a chodil jsem taky do divadla. Dvě tašky plyšových zvířat nesla bábinka, já medvídka Filípka, kterému jsem děj musel vždycky „našeptávat“ a šlo se třeba do Národního. Tam jsem taky zažil první návštěvnické zklamání. Napřed jsme sedávali v řadě v přízemí, ale všiml jsem si, že jsou tam krásné cedulky s šipkou a nápisem „Lože“. Prosil jsem pak bábinku každou chvíli, že bych chtěl tam. A teď si představte, Vašíku, to strašné zklamání, když jsem z pohádek, z knížek, ze všeho jsem přece věděl, co znamená lóže. Otevřeli jsme dveře a tam byly židle! Žádné postele, žádné lože! Po tomhle dětském zklamání jsem prožíval, nejen v Národním divadle, nádherné příběhy. Na jevišti hrála plejáda všech těch velkých, nejlepších a slavných v této zemi v každém představení. Počínaje paní Fabianovou, Medřickou, Šejbalovou, Matulovou, Vášovou, panem Marvanem, Peškem, Högrem, Pivcem, Kemrem, Rážem, Munzarem, Brabcem… Všechny hvězdy českého divadla na tom jevišti byly. Nejsem schopný, s odstupem těch mnoha let, posoudit, jestli to bylo dobré, nebo špatné, ale ta představení se mi líbila a vyrostl jsem na nich. Vyrostl jsem i na tom stylu hraní divadla. Dodnes potřebuji děj a jasné vztahy!
Je Národní divadlo místo, které by každý měl navštívit?
Národní divadlo je divadlo, ale je taky instituce. Myslím, že postavení Národního divadla je výjimečné! Rozhodně by měl každý Čech – ne, není to nabubřelé – každý by měl toto divadlo navštívit! Viděl jsem sice v poslední době několik představení, která byla zklamáním, ale kdyby byla inscenována v jiném prostoru, třeba na Nové scéně, v tom indiferentním betonu, byla by přijata diváky lépe. Ale proč se představení jmenuje, řekněme, Perníková chaloupka, když po perníku ani vidu ani slechu a po chaloupce už vůbec ne. Tomu přestávám rozumět. Tohle mne na tom štve! Ale zpět k otázce: ve vztahu k naší profesi si myslím, že je skoro povinností herce, i přes uvedené výhrady, aby do tohoto divadla šel.
Současné hry Národního divadla jsou příliš moderní?
Současná dramatika je taková, jaká je. Mluvil jsem o uváděné klasice! Tam se ztrácím a říkám si proč? Navíc nezaměňujme moderní a módní. Na mnohé tituly moderní dramatiky uváděné třeba na scéně Kolowratu vzpomínám často a rád. Stejně tak jsem měl a mám rád i naše inscenace na Malé scéně – Penzion pro svobodné pány, Něha našich dam, Autobus… A určitě nejsem jediný! Prostě nemám rád, nejen na jevišti, naschvály a vulgární exibice… Proto si raději mnohdy čtu a kouřím. Chlap nemůže přece jen tak zbůhdarma sedět, má něco dělat – čtu a kouřím!