Přinášíme druhou část rozhovoru s knihovnicí gymnázia Editou Vaníčkovou.
Co nejraději děláte ve volném čase?
Čtu, jezdím ráda na kole a chodím v přírodě.
Sportujete ráda?
To ani moc ne. Já ráda jezdím na tom kole po světě a poznávám nová místa, ale že bych byla vysloveně sportovní typ, tak to spíše nejsem.
Kam nebo kde ráda cestujete?
Já úplně nejradši cestuji po České republice. Protože mám pocit, že je úplně jedno, jestli je to nějaká významná turistická destinace, nebo jen zapomenutá vesnice, ale líbí se mi v podstatě úplně všude, všude jsou pěkná místa.
Jakého autora máte nejradši?
Johna Irvinga, Kurta Vonneguta, Michaela Chabona a z českých třeba Egona Hostovského.
Proč zrovna tito autoři? Jaký žánr knížek nejraději čtete?
Já jsem mluvila o Vonnegutovi a o Irvingovi, to jsou takoví velcí romanopisci. Takže já mám hodně ráda, když je tam hodně silný lidský příběh. Když se těm hrdinům stanou zvláštní věci a jsou v poryvech různých událostí. Také se mi líbí, když to má nějaký odkaz na historické události, a je jedno, jestli je to středověk nebo třeba dějiny 2. světové války nebo soudobé dějiny. Nemám oblíbené období, ale mám prostě ráda, když je příběh navázán na historii.
Máte v plánu napsat knihu?
Zatím mě to vůbec nenapadlo. Myslím si, že bych to asi neuměla.
Co máte nejvíce nerada?
Nejvíc mi vadí – třeba na lidech kolem mě – netolerance.
Kdybyste měla možnost vrátit se v čase na jakékoliv místo, kam by to bylo?
No to je těžké. Já hrozně ráda cestuji. Takže bych se asi ráda podívala na všechna místa, kde už jsem byla. A na mnoha místech jsem ještě nebyla, takže bych se vlastně raději ani nevracela.
Co byste dělala, kdybyste se probudila a najednou zjistila, že máte fobii z knih?
Tak to bych si věděla rady, protože kdyby to byla fobie z toho předmětu, tak bych začala číst knihy v elektronické verzi. A pokud by to byla fobie z literatury, tak bych asi začala poslouchat hudbu.
Vy zde pořádáte Noci v knihovně. Baví vás tato akce? Děláte ji ráda?
Tak to mě baví úplně nejvíc. To hrozně ráda plánuju, hrozně ráda vymýšlím úkoly a snažím se představit si, co bude děti a studenty bavit a co ne. A mě tedy trošku mrzí, že toto spaní v knihovně můžeme dělat tak jednou, maximálně dvakrát do roka, protože je to pro mě velmi vyčerpávající, ale na druhou stranu je to vždycky radost. Takže když se z toho pak oklepu, tak už začínám hned přemýšlet, co bude další rok, co budeme dělat příště a co by bylo zajímavé téma, že bychom s tím mohli strávit celou noc. Takže to dělám moc ráda. Stejně jako besedy třeba s autory, tak to je také taková moje radost.
Takže je tato akce těžká na organizaci?
Ani ne. Protože mám pocit, že studenti už si tak nějak zvykli, jak to chodí, takže rozhodně třeba není problém, že by zlobili nebo neposlouchali, nebo že bychom se nemohli dohodnout na tom, jak co bude… To vůbec ne. Spíše jde o to, že je vždy náročné to připravit, protože vlastně chystám program na celou noc, v podstatě na několik hodin, takže těch úkolů musí být hodně, musí to být variabilní – když vidím, že studenti jsou unavení, že už je třeba tento úkol vynechat, nebo naopak, když mám pocit, že to nějak rychle odsýpá, tak rychle třeba vymyslet ještě něco nového, nějakou jinou soutěž, aby to nějak průběžně plynulo a nebyla hluchá místa.
Děkujeme za rozhovor.