Režisérka a kameramanka, jejíž tvorba čítá přes deset kvalitních filmových snímků. Několikrát doma i v zahraničí oceněná, 29letá dokumentaristka Olga Špátová navazuje třetím pokračováním celovečerního filmu Největší přání na předešlé dva z dílny svého otce Jana Špáty.
Jak jsi se dostala k režírování?
Již od mala jsem sledovala práci rodičů – táty Jana Špáty, mámy Olgy Sommerové, když pracovali na filmech. Táta měl speciální metodu, že části svých natočených materiálů psal na takové barevné lístečky a ty poté doma na koberci skládal. Měla jsem vždy pocit, jak kdyby si hrál s Legem nebo puzzle a přišlo mi to ohromě zábavné. Tak jsem si řekla, že chci také něco takového dělat. V osmnácti letech jsem se zatoužila po filmové škole, kam jsem se tedy první tři roky nedostala, a přišla jsem na to, že dokumentární film obsahuje vše, co já miluji. Práce s reálným člověkem, příběhem, hudbou a obrazem. Proto si i sama natáčím.
A skládáš také lístečky?
Ano, a velice ráda. Odkoukala jsem to od táty, tím pádem mě lístečková metoda neminula a ráda ji využívám stále. Je to báječná věc, přijdeš do střižny a pomocí lístečků vysocháš z osmdesáti hodin záznamu osmdesát minut filmu. Pak už jen diktuješ střihači jednotlivé sekvence a jde to mnohem snáz.
V kolika letech jsi začala vytvářet svůj první film?
Nejprve jsme ve čtrnácti letech s kamarádkou Lucií začaly natáčet a hrát amatérské filmy, se kterými jsme jezdily po evropských filmových amatérských festivalech, kde jsme vyhrávaly ceny. Tím jsme naplnili své dospívání přibližně do osmnácti let. Když už jsem se dostala na FAMU, začala jsem dělat filmovou kameru a režii. Tedy dnes je to deset let, co dělám filmy profesionálně. Dříve jsem ale žila tím amatérským světem krátkých hraných filmů.
Kde bereš pro své filmy inspiraci? Hlavním hrdinou tvého filmu Oko nad Prahou je Jan Kaplický, proč právě on?
Táta nám s bráchou – Jakubem Sommerem, který také točí filmy a klipy – říkal, že máme natáčet o tom, čím se řídíme, nebo co nás trápí. Já natáčím takové filmy, které mi přináší naději, radost a posilují mě. Proto točím ty, kteří jsou lidsky ohromně stateční, silní, a nemusí to být jen ti známí, ale i lidé obyčejní. Ale ta témata ke mně chodí dost sama. Vždy mě napadne něco, k čemu se zrovna chci vyjádřit. Právě Oko nad Prahou byl film o Národní knihovně, kterou Jan Kaplický vyhrál a politická moc začala proti jeho návrhu bojovat. Tehdy jsem byla úplně šťastná, že se k tomu mohu vyjádřit a tím filmem Jana Kaplického podpořit.
Jako poslední film jsi zatím natočila třetí pokračování snímku Největší přání. Jaké je to tvé největší přání?
Mé osobní největší přání se tvarovalo v průběhu natáčení, tedy během 2 let, kdy jsem film tvořila. Teď ale vím, že je to být vnitřně svobodným člověkem, stát za svými názory a být v nich pevná. Žít dle svého svědomí, mít životní směr a dobré a vřelé vztahy s lidmi okolo mě, hlavně rodinou. Toužím po své vlastní a po domově. Vždy když s někým mluvím, tak si to různě doplňuji a přicházím na nové věci.
Setkala jsi se během natáčení s největšími přáními, o kterých sis říkala, že jsou hlouposti?
Od toho jsem se snažila dost oprostit. Abych názory přijímala, ale nehodnotila. Snažila jsem se ty lidi pochopit a zjistit, proč si jdou právě za tímto. Co si prožili? Co mají za sebou? Jaké měli dětství? Jaké mají bolesti? Je to někdy těžké, ale když už chce člověk dělat takovéhle filmy, tak je to zapotřebí. Prostě cesta, kterou jsem si vybrala.
Vzhledem k tomu, na jakých všech místech jsi natáčela, měla jsi někdy strach z toho, co se může udát, nebo na koho narazíš?
Jsou dva typy strachu. První je takový ten bol. Nejvíce jsem jej pocítila, když jsme natáčeli paní Terezu. Měla dům, zvířata, děti, milujícího manžela, ale umírala na rakovinu. A já věděla, že jí zbývá už jen několik týdnů. To je ten strach o toho člověka, o jeho odcházení. Jak to bude s tím manželem a s těmi dětmi. Jak to ovlivní jejich život. Zvláště když to vidíš u mladého člověka, tak se s tím velice špatně srovnává a říkáš si, proč se děje něco tak nespravedlivého. Tereza zemřela čtyři měsíce po natáčení. Bylo to velice smutné. No a ten druhý strach jsem zažila například při natáčení s neonacisty na Národní třídě při pochodu Gay Pride. Při pohledu do jejich agresivních výrazů mi opravdu nebylo dobře. V jeden okamžik, když projížděl autobus s lidmi v duhových barvách, jsme byli zasaženi ze strany neonacistů nějakou látkou, po které se mi začala točit hlava a musela jsem odejít. Nejvíce mě ale dostal právě takovýto přímý kontakt mezi těmi skupinami.
A návštěva romských oblastí?
Tam, kde jsme my natáčeli, se asi jen tak někdo nedostane. Povedlo se to díky mé kamarádce, která je romská aktivistka, Slovenka, která nás tam provedla, po tom jejich světě. Nad mé očekávání nás přijali, jelikož ji mají rádi a brali nás, jako že jsme jejich součást rodiny. A spíše než strach, mi tam bylo takové smutno, jaké mají možnosti, ale nevyužívají jich. Ty děti by mohly studovat, ale nechtějí. Když jim dobrovolníci postaví záchodové budky, tak je rozeberou a využijí na topení. Žijí opravdu ve špíně, bídě a myslí si, že jejich svět končí tam, kde začíná další obec. Je mi smutno z té bezradnosti.
Podle čeho jsi vybírala jednotlivé příběhy?
Chtěla jsem, aby ve filmu byly zastoupeny symboly mládí. Ti, kteří jsou zamilovaní, ti, kteří touží po úspěchu a kariéře. Ti, kteří přemýšlí o tom, zda mít děti, či naopak ti, co rodinu již založili. Šlo mi hlavně o nejrůznější motivy mladých lidí, ale zároveň jsem chtěla, aby se v těch osmdesáti minutách objevily pokud možno všechny věkové kategorie. Chtěla jsem lidi, kteří vědí, kam chtějí směřovat, a mají osobní cíle, ale i ty bezradné, kteří nevědí, kudy a za čím jít.
Jak sama pohlížíš na svou tvorbu? Stane se ti, že si večer sedneš a jdeš koukat na vlastní film?
Jsou to spíše takové nostalgické momenty, kdy si občas něco pustím, ale ne kvůli tomu filmu – má práce je spíše takový můj deník. Když člověk dělá filmy deset let, tak vidí v odrazu svůj život. A většinou tvořím film pro někoho, směřuji jej tomu, koho mám ráda. Beru to jako takové vzpomínky.
Je něco, co bys na závěr ráda vzkázala studentům Gymnázia Příbram?
Setkání s vámi považuji za jedno z nejsilnějších v rámci promítání Největšího přání, což je už čtvrtý nebo pátý měsíc. Objeli jsme s filmem hodně měst a hodně škol, ale u vás to bylo skvělé nejen tím, jak jste byli pozorní, jak jste rozváděli diskuzi, ale hlavně, jak jste byli tolerantní, když ve filmu někdo řekl svůj názor. Jsou tací, kteří se vysmívají, když někdo řekne svůj názor, ale vy jste jim naslouchali a přemýšleli o nich. Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří nám i napsali, že za film děkují. Jsem ráda, že jste si dokázali najít čas na to, ten e-mail napsat. Vážím si toho a je to takové dobré znamení, že chcete v životě něco poznat a jít svou cestou. Já bych vám chtěla popřát, abyste šli tou cestou dál a drželi se svých snů a největších přání.