První část vzpomínky Vladimíra Prunera, absolventa školy z r. 1961
Na gymnázium mám vzpomínky z různých důvodů, což vyplyne z dalšího povídání. V roce 1950, když jsme se přestěhovali z Teplic do Zdaboře u Příbrami, učil tatínek od září na gymnáziu, to bylo v budově pod tehdejším Okresním národním výborem Příbram. Z té doby si vzpomínám na jméno Topinka, což byl pravděpodobně Krajský inspektor nebo pracovník ministerstva. Ředitelem gymnázia byl p. František Francouz. Někdy na přelomu padesátých a šedesátých let byl natočen film Vyšší princip dle stejnojmenné povídky Jana Drdy. Když byl tento film poprvé promítán v Československé televizi, uváděl ho autor povídky Jan Drda, dost dobře si na to vzpomínám. Jan Drda tam uvedl, že předlohou profesora, který byl znám úslovím „z hlediska vyššího principu mravního“, byl zmíněný p. Fr. Francouz (ve skutečnosti byl předlohou ředitel Dr. Josef Lukeš, pozn. red.). Zda konec povídky i filmu, kde profesor prohlásí: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Také já schvaluji atentát na Heydricha“ a třída mlčky souhlasně povstane, odpovídá realitě, nevím, nikdy jsem se s p. Francouzem o tom nebavil. V roce 1967 jsem v lednu po ukončení strojní fakulty nastoupil jako konstruktér do příbramského závodu č. 8 podniku Státní výrobny autodílů, a tehdy jsem sdílel kancelář kromě dalších kolegů s Ing. Zbyňkem Říhou, který měl za manželku Alenu, dceru p. Francouze. Ta rovněž působila na jedenáctiletce a následně opět na gymnáziu. Ing. Říha občas vyprávěl, že tím, že jeho tchán patří mezi příbramské atrakce, ho občas navštíví redaktoři a kameramani z ČS televize nebo od filmu a při této příležitosti jim upravují byt a po skončení natáčení musí byt do původního stavu uvést rodina. Ale nemyslel to nikterak kriticky. Pan Francouz skončil ve funkci ředitele v roce 1952 a jeho životním snem bylo dožít se oslav 100 let trvání gymnázia v roce 1971. To se mu splnilo.
V roce 1954 byla ve školství reorganizace, asi největší, jakou pamatuji. Z pětitřídních národních škol a čtyřtřídních škol, kterým se běžně říkalo „měšťanka“, byly zřízeny osmileté střední školy. V některých městech byly k osmiletkám přidány další tři ročníky po předchozích gymnáziích a tak vznikly jedenáctileté střední školy. Pokud se nepletu, tak ministrem školství byl v té době Ernest Sýkora. Jedenáctiletka sídlila do roku 1958 v budově předchozího gymnázia. Tato budova byla pro školské potřeby dobře účelově vybavená tak, že odborné předměty (chemie, biologie a fyzika) měly posluchárny, pracovny, sbírky a kabinet. V budově byla rovněž kreslírna. V aule byly na počátku padesátých let ještě oltář a na kůru varhany, pokud si vzpomínám, měly bílou barvu. Kůr využívala ke zkouškám Příbramská filharmonie. Oltář ani varhany nebyly demolovány, ale kamsi přemístěny.
Aula byla využívána jako tělocvična a jako zkušební sál Příbramského dětského sboru. Před válkou byly v Příbrami i pěvecké sbory Lumír – mužský a Dobromila – ženský. Mám dojem, že ještě na počátku padesátých let tyto sbory dožívaly a měly vystoupení v aule.
Následně ještě existoval Sbor bývalých členek. Všechny zmíněné sbory vedl p. Antonín Vepřek.
Vedle budovy školy směrem ke hřbitovu stojí obytný dům původně určený pro byty ředitele a školníka. V padesátých létech zde sídlila nějaká složka bezpečnosti, školník měl byt v hlavní budově nad vstupním schodištěm nalevo. V prostoru schodiště byly rovněž umístěny pamětní desky ředitele Dr. Josefa Lukeše a studenta Antonína Stočese.
V roce 1958 byla o prázdninách dostavěna nová budova jedenáctiletky. Otevřena byla na konci srpna tehdejším ministrem Dr. Františkem Kahudou. Budova nebyla pro školní účely tak vhodná jako předchozí v Jiráskových sadech. Odborné předměty měly pouze učebny, z toho fyzika a chemie společnou ve 2. patře, a biologie samostatnou v 1. patře. Pracovny nebyly, sbírky byly omezené. Po stranách učeben byly kabinety pro vyučující.
Nad vstupním schodištěm uvnitř budovy byla po pravé straně šatna pro učitele. Na levé straně byla úzká kancelář, za ní neméně úzká ředitelna a následovala sborovna. Proti sborovně byla klubovna ČSM (Československý svaz mládeže, ten se rozpadl v roce 1968 a následně byl ustaven Socialistický svaz mládeže). Mezi klubovnou a vestibulem ještě byla kancelář zástupce ředitele, odkud byl obsluhován školní rozhlas. Co bylo od vestibulu napravo, si již nevzpomínám. Vestibul končil okny do dvora, pod okny byla deponie uhlí pro kotelnu pod vestibulem. Co všechno kotelna vytápěla, si již nevzpomínám. Ve vestibulu byly po čase po stranách instalovány velké obrazy s hornickou tématikou od Karla Hojdena. Později jsem tyto obrazy viděl v zasedací místnosti ředitelství Rudných dolů Příbram a poté v budově dolu Vojtěch.
V době otevření jedenáctiletky byl ještě stavěn dům kultury a obytné domy nad jídelnou. Do školy byl přístup přes školní dvůr a hlavní budovu bylo třeba obejít zprava. Ze sídliště byl přístup ke škole až Mariánskou ulicí přes dvůr mezi již dokončenými obytnými domy nad dnešním dopravním hřištěm. Na druhé straně chodníku před čelem budovy bylo oplocení zařízení staveniště. To se rozkládalo k trati a až někam k parkovišti u plaveckého bazénu. Základní kámen domu kultury je umístěn ve vchodu do divadla v pilíři po pravé straně. Položen byl 1. května 1957, poklepával na něj také tehdejší ministr zahraničí Václav David. Slavnostní otevření DK proběhlo při oslavách VŘSR v roce 1959, myslím, že přímo 7. listopadu. Otevření zahájil tehdejší ředitel Uranových dolů Příbram Ing. Josef Dřevo a zúčastnil se ho opět ministr V. David.
Po dostavbě DK bylo zrušeno zařízení staveniště proti jedenáctiletce. Na uvolněné ploše bylo vybagrováno údolí, ve kterém byla zřízena ulice od Příbramského potoka na sídliště. Předtím byl veškerý silniční provoz veden původním úzkým viaduktem u Nového rybníku. Pro zřízení ulice bylo nutno s předstihem postavit most. Tehdy vedla železniční trať o jednu šířku blíže k sídlišti. Pokud byla trať volná, lokomotiva přitáhla vagón s bucharem, který vedle trati směrem k potoku zatloukal ocelové zámkové piloty, až z nich byla vytvořena únosná stěna, za ní byla vybagrována velká díra a v ní postaven most. Následně byla trať přeložena o jednu šířku k Příbrami, napojena na nový most a stará trať zrušena. Jistě není třeba připomínat, že výuka probíhala za značného hluku od stavební činnosti, zatloukání pilot, stavby mostu, překládání železniční trati apod.
Do nově otevřené budovy se přestěhovala jedenáctiletka, v budově v Příbrami byla zřízena 4. osmiletka. V této budově zůstaly zmíněné pěvecké sbory a filharmonie. Sbormistr p. Ant. Vepřek zde byl po určitou dobu ředitelem. Ke konci roku 1958, již po přestěhování jedenáctiletky, byl v aule koncert Příbramského dětského sboru, kterého se zúčastnil ministr Dr. Kahuda. Usazen byl na konci auly proti pódiu. V proslovu se zmínil i o tom, že podpoří možnost zahraničních zájezdů sboru. Ten se na soutěžích umísťoval ve své kategorii na čelních místech v republice, obvykle na prvním. Po koncertě následovalo posezení ve sborovně.
Asi v roce 1956 měly jedenáctiletka a SRPŠ zájem o zřízení rekreačního střediska na Šumavě, kde by se o prázdninách vystřídaly tři turnusy žáků. Na podzim byl vypraven autobus se členy SRPŠ, ten objel různé lokality a vybrána byla bývalá dvoutřídní škola na Kozích Hřbetech. V přízemí byly dvě velké třídy a kabinet, v patře šest místností. Objekt byl upravován rodiči, zejména řemeslně zdatnými, a asi v roce 1957 byl zahájen provoz. Postupně byly ke škole přičleněny další neobývané domky a tím kapacita výrazně vzrostla. Asi v roce 1960 bylo v nedaleké úvozové cestě postaveno koupaliště. Rekreační středisko bylo využíváno i pro lyžařský výcvik studentů. Vhodných terénů bylo v okolí dost.
