Vážení čtenáři,
opravdu jen výjimečné situace mě přimějí napsat na web GymTV nějaký osobní komentář. A jestli se nemýlím, za posledních pět let je to teprve potřetí. Chtěl bych na tomto místě vyjádřit své poděkování a svou radost nad průběhem Sametu na gymplu, akce, která ozdobila šestnáctý listopadový den.
Moje poděkování patří všem těm, kteří se zúčastnili některého z workshopů – ne proto, že museli, ale proto, že chtěli. Všem, kteří je vedli – ať už externím hostům (a zde je namístě poděkování zejména Matouši Ettlerovi, organizátorovi prvního sametového dne před čtyřmi lety, dnes „muži na ústředí“, tedy členovi neziskového spolku Díky, že můžem), či těm z řad kolegyň a kolegů, kteří řadu workshopů sami vedli. Splnili tak přání organizátorek o co největší zapojení „domácích“ zdrojů, díky nimž měli posluchači možnost své učitele poznat z jiné stránky a ti naopak se svými studenty sdílet své zážitky, zkušenosti či znalosti. Tento aspekt bezprostřednosti, osobní zkušenosti a neodtažitosti výrazně přispěl k úspěchu akce.
Těm, kteří nedorazili, ač mohli, bych chtěl připomenout něco, co si nejspíš neuvědomují – že tím vyjádřili svůj pohled na práci a úsilí jiných, kteří po několik měsíců a intenzivně pak řadu posledních týdnů připravovali tuto akci. Stejně tak těm, kteří se nenamáhali přihlásit na některý z workshopů a výrazně tak prodloužili dobu, kterou musely organizátorky věnovat jejich rozřazování. Dobu, kterou mohly věnovat užitečnější činnosti.
Věřím, že většina gymnazistů si Samet na gymplu užila. Že si odnesla zajímavé poznatky a zkušenosti, že využila možnosti neřadit se po třídách a předmětech, ale napříč třídami se bavit o tématech, která je zajímala. O době, kterou nezažili.
Chci na tomto místě poděkovat Václavu Havlíčkovi za to, že nad akcí převzal záštitu, organizátorkám dal volnou ruku a byl jim nápomocen. Rovněž chci poděkovat kolegyním, které děvčatům vyšly vstříc v pondělí ve chvíli, kdy měly nejvíce práce, která nesnesla odkladu a která se – i mojí vinou – zkomplikovala, a byly ochotny je omluvit z hodin či přesunout jeden z testů, které se jim v ten nejhorší den sešly čtyři.
Vážím si možnosti spolupracovat s týmem, který letošní Samet připravoval. I přes tu spolupráci ale ani já nedokážu vidět všechnu práci, která za přípravou Sametu stála. Domnívám se, že organizačně šlo o nejsložitější akci, kterou za dvacet let na gymnáziu pamatuji. Vymyslet témata, domluvit hosty, připravit časová okna, místnosti, připravit kapacitu jednotlivých akcí, vyrobit plakáty a všechny anotace, řešit a zajistit individuální potřeby hostů, dávat dohromady seznamy přihlášených, řešit ty, kteří se přihlásili dvakrát, ty, kteří se nepřihlásili vůbec, ty, kteří se nebyli schopni zapsat podle návodu a příkladu ve správném tvaru příjmení + jméno, reagovat na tři odřeknuté workshopy z důvodu nemoci a ještě v předvečer akce spolu s řešením náhradního programu péct dobrůtky do sametové kavárny. A to jsou prosím věci, o kterých vím, že proběhly nebo musely proběhnout. Je mi jasné, že další věci, které bylo potřeba udělat, aby vše proběhlo hladce, nikdo z nás nedokázal zachytit.
Omlouvám se, že v tomto odstavci nebudu uvádět všechna jména – nemůžu rozlišit a nevím, kdo toho udělal více a kdo méně. Ale děkuji pomocnicím z řad septimy a sexty, za všechny především Viktorii Stašové a Lucii Čermákové. Děkuji týmu sametové kavárny, za všechny snad Kláře Stehlíkové, Tereze Placatkové a Matyáši Paulovi. Děkuji také dalším pomocníkům z oktávy, zejména Barboře Kratochvilové.
A upřímně děkuji těm, které do letošního sametu daly tolik svého času, energie, síly, srdce a úsměvu: Magdaléně Studené, Ladě Telenské, Alžbětě Dvořákové, Barboře Stachové, Michaele Pelikánové. Víceméně stejnému týmu, který jen před dvěma měsíci připravil Ob(z)ory, další vydařenou akci. Že jsou to pořád stejní lidé? Však taky jo a zaplať pánbůh, že vás máme.
