Ve druhé části rozhovoru s Francescou Pinnou, která na gymnáziu tráví celý rok a která k nám přijela ze Sardinie, jsme hovořili o školství, sportech a samozřejmě o dalších věcech.
Cestovala jsi někdy na delší dobu od rodiny, než jsi přijela do České republiky?
Ne, to ne. Původně jsem si říkala, že bych takhle na delší dobu nikam neodjela, ale před dvěma lety jsem byla v Londýně na dva týdny, byl to školní výlet, kvůli angličtině. Po tom jsem se rozhodla, že zkusím jet někam na delší dobu.
Je to tady pro tebe těžké? Stýská se ti nebo jsi ráda, že jsi pryč?
Mám to tak půl na půl. Protože jsem hodně ráda, že jsem tady, ale samozřejmě, že mi zároveň chybí kamarádi, rodina a také jídlo. Nejlepší by bylo dát ty dvě půlky dohromady.
Takže ti nechutná české jídlo?
Chutná. Ale po pěti měsících, kdy nejím jídlo, na které jsem zvyklá celý život, mi samozřejmě začne chybět.
Které jídlo z české kuchyně ti chutná a naopak?
Mám ráda všechny polévky, smažený sýr, ten jsem nikdy předtím nejedla, je to úžasné jídlo. Pak knedlíky, ty vůbec nemáme, a maso mi také chutná. Ale nenapadá mě žádné jídlo, které by mi přímo nechutnalo.
A co pivo?
Tak to mi samozřejmě chutná. Vlastně jsem si Českou republiku vybrala tak trochu kvůli tomu pivu. Byla jsem tu před rokem se svou taneční skupinou na festivalu tradičních tanců. Každý tu pil pivo, to jsem ho také poprvé ochutnala.
Zůstáváš tu na celý rok nebo se můžeš třeba na týden vrátit domů?
Ne, to nemůžu. Po celou dobu bych se neměla vracet domů. Jsem tu na 10 měsíců a určitě chci ten rok tady na gymnáziu dokončit. V Itálii budu totiž stejně opakovat ročník.
Co bys řekla o českých učitelích?
Zvláštní je, že oni nikdy nesedí. V Itálii vždy celou dobu sedí a jen vykládají látku. Tady pořád chodí, chodí a chodí. Další rozdíl je v používání projektoru, například. V Itálii sice máme projektory v každé třídě, ale skoro nikdo je nepoužívá. Myslím si, že většina z nich to ani neumí, možná je to tím, že je všem tak nad padesát let.
Měla jsi velké problémy s češtinou, když jsi sem přijela?
Nerozumím ani teď, je to velmi těžký jazyk. Možná něco, občas, pokud na mě mluví pomalu. Ale jinak moc nerozumím.
Co pro tebe byla nejtěžší věc v Česku?
Samozřejmě jazyk.
Je něco, co jsi tady zkusila poprvé ve svém životě?
Basketbal. Nikdy jsem to nehrála. A pak to, že jsem tak daleko od svého města.
A bavil tě basketbal?
Ne. Jsem moc malá na to, abych hrála basketbal, není to sport pro mě.
Je nějaký sport, který jsi dělala v Itálii, ale my ho tady nemáme, nebo ho dokonce ani neznáme?
Ne, to asi ne. V Itálii jsem celý život tancovala. Ale tady v Příbrami bohužel není ani jedna taneční škola. Takže budu teď celý rok bez tancování. Ale chodím alespoň do posilovny, tak je to dobré.
Jaký styl tancuješ?
Tradiční tance. A dělala jsem devět let balet i pop dance. Všechny možné styly.
Jsou velké rozdíly mezi Sardinií a Českou republikou?
V lidech a v jídle. Lidé na Sardinii jsou více otevření. Když tam přijede někdo nový, všichni ho chtějí okamžitě znát, je považován za hvězdu města a každý se ho na něco ptá. Tady to tak vůbec není, určitě ne první dva měsíce. To jsem znala jen dva, tři lidi, ale pak se to zlepšilo. Od té doby už je to mnohem lepší a cítím se tu stejně jako u nás.
Kolikrát jsi byla v Itálii?
To vůbec nevím kolikrát. Hodněkrát. Přibližně tak dvakrát do roka, ale nevýhoda je, že musím letět letadlem, takže je to docela drahé.
Co si myslíš o školském systému?
Myslím, že tady je mnohem lepší. Protože všechny věci, co se učíte, budete potřebovat. My se učíme věci, které nikdy nevyužijeme. Třeba v literatuře se učíme k jednomu autorovi asi 120 básní. A všechny si stejně nikdy nebudu pamatovat. Myslím si, že je důležité vědět ty hlavní věci, a to by mělo stačit. Nebo matematika. My se učíme nemožnou matematiku. V mém městě mi matematika nejde, ale tady jsem považována za matematického génia. Více se mi líbí školní systém tady. Navíc je to lepší než chodit do školy i v sobotu.
A jaký je u vás systém škol?
Máme základní školu, do které se začíná chodit v šesti letech, ta je na pět let. Pak je na tři roky škola, která odpovídá druhému stupni u vás, a potom jdeš na pět let na střední školu. Potom záleží už na tobě, jestli půjdeš na vysokou školu.
Umíš něco říct česky?
(Po nekonečném přemlouvání a naléhání od spolužáků, kteří ji k rozhovoru doprovodili.)
Ahoj, jsem Francesca. Bydlím na Sardinii a mám ráda Českou republiku.
Děkujeme za rozhovor.