Deset odvážlivců z České republiky i Slovenska se v týdnu od 23. února do 1. března odpoutalo od zemského povrchu vstříc rudé planetě Mars. Mezi nimi byl i student tercie Gymnázia Příbram Vojtěch Ježek. V uplynulém roce se dostal přes všechna kola v soutěži Expedice Mars a nyní přišel čas na velké finále. Spolu s dalšími výherci se sešel ve vyškovské hvězdárně, kde proběhla simulace letu na Mars a pak odletěl do Belgie.
Jaký program byl pro vás na celý týden připraven?
V pondělí se každý z nás sám dopravil do Vyškova, kde jsme následně simulovali misi. Když jsme se vrátili z Marsu, čekala nás tisková konference v Brně. Potom jsme odjeli do Prahy, z ní jsme ve čtvrtek pokračovali do Belgie, kde jsme v budově Evropského kosmického centra absolvovali výcvik. V neděli jsme se vrátili zpět do Čech.
Co všechno zahrnovala expedice na Mars?
Začala tím, že polovinu z nás, hlavní posádku, zavřeli do 25 metrů čtverečních. Byla to místnost se dvěma palandami, koupelnou, toaletou, počítači, přístroji a potřebným vybavením. Tam jsme strávili 60 hodin. Odhaduji, že tak 27 hodin jsme letěli na Mars a potom někdy okolo druhé hodiny v noci z úterka na středu jsme měli výstup. Ten vypadal tak, že nám zavázali oči a vstoupili jsme do předem připravené základny. Odtud dál pokračovali ven ještě dva lidi z posádky v připravených skafandrech. Dělali venku nějaké rozbory a vyzkoušeli autíčko, které tam vyrobili z pastičky na myši. (smích) My jsme mezitím pracovali na základně. Akorát jsme na to neměli úplně nejlepší podmínky. Byla tam hrozná zima, a když chtěl kamarád zapnout topení, vyhodil pojistky na celé hvězdárně. (smích) Ale nakonec jsme si poradili, posvítili jsme si světlem na kolo, které jsme tam někde našli. Potom jsme se vrátili do lodi a následoval návrat zpět na Zemi.
Co jste dělali při letu? Nenudili jste se?
Ne, určitě ne. Čas jsme zaplnili prováděním různých pokusů, ty jsme dělali vlastně pořád. Většina z nich byly chemické rozbory a zkoumání. Já jsem plnil teoretičtější úkol. Podle jednoho programu jsem analyzoval data z pěti míst na obloze, kolik z nich přiletí pozitronů, elektronů atd. Když jsme ale zrovna nevypracovávali žádné úkoly, tak nás zaměstnával jeden z počítačů, co tam byl. Běžel v něm program na monitorování životních funkcí a byl nastaven tak, že někdy schválně udělal sám chybu a my jsme ji museli opravit. Zadali jsme kód a on zase začal fungovat. Mohlo se to ale stát kdykoliv, takže se museli v noci držet i hlídky. Pro nás pět byly v té místnosti pouze čtyři postele, takže to i vycházelo, že jeden vždy musel být vzhůru, hlídat a dávat pozor, kdyby se něco stalo.
V lodi jste si asi nevařili. Jak to bylo s jídlem?
Sami jsme si před odletem navařili. Měli jsme dopředu připravené příděly na snídani 1, snídani 2, snídani 3, oběd 1, oběd 2 atd. (smích) S sebou jsme to vezli v krabičkách s popisky. Misky v lodi byly, takže potom už stačilo jen podávat. Ten první den jsme ale neměli příděl na večeři a měli jsme být do jedné v noci vzhůru, takže jsme od šesti večer nejedli, v jednu šli spát a v osm ráno měli první jídlo. To nebylo moc příjemné, ale jinak jsme jedli. Uvařili jsme si např. špagety, palačinky nebo rizoto, ale to se nám moc nepovedlo, byla z něj spíše rýžová kaše, ale zato byla hodně výživná. Všechna ta jídla ale musela splňovat spousty norem, aby to byla vyvážená a pestrá strava.
Stalo se vám během letu něco vtipného, neočekávaného, co nebylo tak úplně v plánu?
Ano, jedna vtipná příhoda se nám stala. Odehrálo se to ráno, kdy bylo domluvené, že budeme v přímém přenosu telefonovat do televize. Naplánované to bylo tak, že nás vzbudí ve čtvrt na šest. Rozhovor měl být o půl hodiny později telefonem, který nám měli z hvězdárny podat dovnitř přes zásobovací kanál. Vzbudili jsme se ale až v 5:50, rychle jsme běželi pro telefon a zkoušeli, jestli tam ještě jsou. Měli jsme štěstí, že přímo u nich ve studiu byli dva lidé, kteří k té expedici měli, co říct, takže se snažili nějak zabrat čas, než jsme se jim dovolali.
A jak probíhala tisková konference?
Sjelo se tam spousty novinářů. Většina z nás dělala „křoví“ a vybraní odpovídali.
Co na vás čekalo v Belgii?
Tam jsme absolvovali výcvik, pracovali jsme například s gyroskopem. Čekala nás ještě jedna simulovaná mise přímo v maketě raketoplánu, takže tam byly všechny čudlíky, tlačítka i řídicí středisko. Letěli jsme jen na oběžnou dráhu a zpět a trvalo to asi dvě až tři hodiny. Každý z nás měl návod, podle kterého jsme se řídili a zadávali kódy. Komunikace se střediskem musela fungovat pořád.
Jak to vidíš s účastí v dalším ročníku soutěže?
Já už se příští rok zúčastnit nemohu, i kdybych chtěl. Šanci letět na Mars máte jen jednu, jen jednou můžete postoupit do finále a jet do Belgie. Pro příští ročník už jsem jeden z organizátorů, jako většina lidí, kteří tam se mnou byli, a budeme se podílet na obměnách dalšího ročníku. Už teď jsme se tam i bavili o nějakých nápadech. Uchazeči budou přihlášky posílat už za měsíc, to proběhne i schůze, kde se domluvíme.
A můžeš tedy prozradit, v čem by mohl být nový ročník jiný?
Ještě to není tak rozplánované. Každý rok to bývá v hodně věcech podobné, takže zase budou čtyři kola a ti, které vybereme, si budou moct vyzkoušet letět na Mars. Třeba letošní ročník byl hodně pozměněný. Expedice nikdy nebývala tak dlouhá, vždy trvala třeba jen šest hodin, zato strávili ale více času v Belgii, což určitě také mohlo být super. My jsme si ale zase více mohli užít samotný let. Myslím, že takové změny se do příštího roku dít nebudou, ale samozřejmě něco nového si pro ně připravíme.
Jak to vidíš s astronomií do budoucna profesně?
Určitě se asi budu zabývat nějakou astronomií, astrofyzikou atd. Ještě to nemám přesně rozmyšlené.
Splnila expedice tvá očekávání? Měla pro tebe nějaký přínos?
Určitě ano. Hrozně jsem si to užil a moc se mi to líbilo, dalo mi to spousty zkušeností a nové kamarády. A kdybych mohl, letěl bych znovu.
