Jak to tak bývá, s koncem školního roku přichází loučení. To letošní se mimo jiné týká i učitelů Jaroslavy a Václava Benešových. O jejich působení na gymnáziu, učitelství jako takovém i vzpomínkách jsme si krásně povídali na třídním výletě sexty.
MS: Kde teď vlastně jsme, jaký vztah máte k tomuto místu?
VB: Jsme v Jizerských horách, které pro mě znamenají dětství a mládí, krásné mládí. A teď i stáří. Budu sem rád jezdit a budu rád, když mě bude drahá polovička doprovázet.
MS: Jak se vám zatím náš pobyt tady líbí?
JB: Já myslím, že se to povedlo, že to splnilo naše očekávání. A věřím, že i vaše… Že jsme našli to správné místo na na tento společný pobyt, že se nám podařilo vyladit program podle vašich i našich představ a že budete odjíždět spokojeni.
MS: Proč jste nás vzali právě sem? Ten nápad přišel od paní učitelky…
VB: Dali jsme vám takovou pseudodemokratickou volbu, a když jste volili Šumavu, tak jsme si řekli, že tu znáte, a že já naopak ji neznám, takže bych vám tam neměl co ukázat. Raději jsem tedy zvolil Jizerské hory, které do jisté míry znám, a věděl jsem, kam vás zavést, aby vás to bavilo.
JB: Touha ukázat vám, co máme rádi my, co se líbí nám, kam rádi jezdíme. Ukázat vám něco jiného, jak jsem vám to říkala, když jsme se rozhodovali. Šumavu většina Příbramáků zná, a když jste řekli, že Jizerské hory většina z vás neviděla, tak jsme to brali jako dobrý tip, jak rozšířit vaše obzory.
MS: Čím jste chtěli být jako malí?
JB: Já jsem tou učitelkou chtěla být odmalička. S rostoucími stupni jsme zvyšovala to, kde budu učit. Takže jsem začínala mateřskou školou a pokračovala přes základní. V době, kdy jsem byla ve vašem věku, jsem uvažovala i o jiných možnostech: chtěla jsem jít studovat jadernou fyziku, nebo Vysokou školu textilní do Liberce. Víc jsem ale toužila po té jaderné fyzice, a protože naší třídní byla profesorka matematiky a fyziky a v té době jsme o svém dalším směřování nerozhodovali úplně sami, ale naši třídní učitelé vedli rozhovor i s rodiči, tak paní profesorka říkala, že je sice krásné vystudovat jadernou fyziku, ale uplatnění, zvláště pro ženu, je naprosto minimální. Tehdy existoval Jaderný ústav v Řeži u Prahy, nestála ani jedna jaderná elektrárna. Paní profesorka pro mě byla coby kantor obrovským vzorem, takže volba matematiky a fyziky padla právě na gymnáziu. O paní profesorce jsem říkala, že dokáže naučit matematiku každého, a měla jsem touhu se jí vyrovnat.
MS: Takže matematika a fyzika byly na gymnáziu vašimi oblíbenými předměty…
JB: To byly v každém případě. Paní profesorku jsem měla velmi ráda. Byl to skvělý člověk, kterého si dodnes moc vážím. I to, že jsem šla studovat matematicko-fyzikální fakultu a ne pedagogickou fakultu, bylo právě to, že i ona byla absolventkou této fakulty. Navíc mi to skýtalo možnost toho nejvyššího vzdělání, jaké jsem mohla pro tento obor získat. A moje touha byla učit na gymnáziu, i když se mi to nesplnilo úplně. Na závěr pedagogické kariéry přece jen ano.
VB: U mě to bylo velice jednoduché. Když jsem jezdil do Jizerských hor jako dítě, tak několik z lidí, s nimiž jsem sem jezdil, byli učitelé. Navíc jezdili na hory a dělali lyžařské instruktory a já jsem se tady naučil perfektně lyžovat, takže jsem to chtěl skloubit: jezdit na hory, učit, lyžovat. Ale co studovat? Moc jsem se neučil a matematika a fyzika mi šly levou zadní. Úplně mě v tom utvrdil výrok pana profesora: „Ty chceš na Matfyz? Nevydržíš tam ani jeden semestr.“ Tak jsem tam šel.
MS: Litovali jste někdy toho, že jste se dali na učitelskou dráhu?
VB: Za těch 40 let školství prošlo obrovskými změnami a ne každá změna byla k dobrému. Často říkám: „Dobře už bylo.“ V současné době už se to vede směrem, který se nám nelíbí. Celou dobu mě baví učit. Studenti se samozřejmě vyvíjejí, trochu směrem dolů, na to má ale vliv celý systém školství. Jenže v současné době se do školy dostává víc administrativy, problémů s rodiči, problémů dětí, které by nemusely být, kdyby fungovala rodina. A to je to, co mi na tom vadí. Já raději učím.
JB: Asi jsem toho nelitovala nikdy. Práce s dětmi mě vždycky bavila a inspirovala mě k mnoha věcem. Administrativa a věci okolo dokážou člověku někdy tu práci znechutit, takže nemůžu říct, že bych celých čtyřicet let nadšeně nesla tu vlajku pokroku. Kdyby to šlo se omezit jen na práci se žáky, ale administrativa bují.
MS: Co konkrétně vás tedy baví?
VB: Komunikace s lidmi. Já radši učím vyšší gymnázium. Ti mladší mají nadšení, ale hůř se korigují. Člověk jim rád odpoví, ale oni pak začnou směřovat k různým hloupostem. Proto mám radši ty starší, protože komunikace s nimi má nějakou úroveň a je zajímavá.
JB: Já jsem věděla, že nechci učit na základní škole, protože nemám dost trpělivosti opakovat totéž pořád dokola. Měla jsem tedy touhu učit ty dospělejší. Během praxe jsem se nejlépe cítila ve třídách 3. a 4. ročníku. Se studenty už jsme se dobře znali, věděli jsme, co od sebe navzájem můžeme očekávat, a velice ráda jsem s nimi nad tou „vyšší“ matematikou diskutovala. Na gymnáziu jsem si musela zvyknout i na menší děti. Má to ale taky něco do sebe. Jsou vděční za informace, což se už na vyšším stupni úplně říct nedá. Ale kdybych měla volit, budu znovu preferovat ten vyšší stupeň.
MS: Pan Beneš je na gymnáziu od roku 1990 a paní Benešová od roku 2010. Pracovali jste už někdy předtím společně?
JB: Začínali jsme tehdy na Středním odborném učilišti, které sdružovalo obory kuchař, číšník, prodavač smíšeného zboží a prodavač potravinářského zboží. Tohle učiliště pokrývalo celý Středočeský kraj, takže mělo internát. A byla zajímavá zkušenost, jak se liší děti z jednotlivých regionů.
VB: Naučili jsme se číst lidi z jiného prostředí, z města, vesnice, sociálního prostředí a podobně.
JB: Tahle škola se postupně přerodila v současnou Střední integrovanou školu, vznikly tam i maturitní obory. Tam jsme nastoupili v roce 1983…
VB: …s tím, že nám slíbili byt. Což se nikdy nestalo…
JB: …a tam jsem zůstala do roku 1990 a pak jsem dostala nabídku jít na gymnázium. Jenže místo na gymnázium jsem nakonec šla na mateřskou…
VB: …a já jsem si zašel na gymnázium…
JB: …a já se vrátila na integrovanou školu. Kolem roku 2000 jsem na gymnáziu učila externě informatiku a přišla další nabídka, abych na gymnáziu zůstala, ale tu jsem odmítla ve prospěch rodiny. V roce 2010 přišla další nabídka a na tu už jsem reflektovala. Mohli jsme si dovolit přijít o nějakou částku na výplatách a já si mohla splnit svůj sen učit na gymnáziu.
MS: Jaké to má výhody a nevýhody pracovat spolu?
VB: Na integrovce jsme se vídali jen doma, protože škola byla rozdělená na tři pracoviště.
JB: Manžel jezdil do Milína…
VB: …zpracovával jsem prváky…
JB: …a já jsem pendlovala dennodenně mezi Březovými Horami a Vysokou Pecí. Pak byla postavena základní škola pod Svatou Horou a uvolnila se budova vedle Sokolovny. Tam se celá tato škola sestěhovala. Nebyly tam kabinety, ale sborovny, a my jsme neměli spolu ani sborovnu…
VB: …ani nechodili spolu do práce a z práce… Jeden letěl ráno do jeslí, druhý zase odpoledne do jeslí…
JB: A když jsem přišla na gymnázium, chtěli jsme ve stejném duchu pokračovat – jako samostatné jednotky.
VB: I naše děti byly v podstatě jako cizí. Absolvovaly osmileté gymnázium a dost často jsem slýchal: „Hele, a Verča je vaše? A Martin je váš, jo?“ Kantoři to poznávali až s odstupem času.
JB: Na gymnázium jsem nastoupila, až když dcera odmaturovala a syn už byl dávno pryč. A byla taková tichá dohoda, že ani děti manžela ve škole nevyhledávali.
VB: Jen kdyby šlo o život, ale jinak ne.
MS: Probírali jste to alespoň doma? Máte například podobné metody?
VB: Názory máme dost často odlišné, dost často shodné. Žena a muž mají na školu opravdu jiné pohledy.
JB: Naše povahy jsou trochu odlišné. My jsme se poznali na fakultě, chodili jsme do jednoho kruhu. Společně jsme tedy i studovali, připravovali se na zkoušky…
VB: …to je úžasné, protože když se dva handrkujou nad něčím, tak to pak lépe pochopí. Ty diskuze jsou velmi výhodné.
JB: Pedagogické rady u nás probíhaly, protože i moje maminka byla učitelka. Učila na Střední zdravotnické škole. Ale řešení různých situací a výchovných věcí jsme probírali i v širší rodině. Manželka mého bratra je také učitelka, takže jakmile jsme se potkali, tak na tohle téma také něco padlo. Tříbili jsme si názory na různé věci. Vliv to mělo takový, že ani jedno z našich dětí nechtělo jít v našich šlépějích. Kantořina byla to poslední, co by je napadlo jít dělat.
VB: Viděli, že to není, co se říká: čtyři hodiny si odučí, pak prásknou dveřmi a konec.
JB: Vědí, že je to hodně práce mimo školu a toho volného času zbývá doopravdy velice málo.
Druhou část rozhovoru přineseme v příštím týdnu.
