Po týdnu vám přinášíme druhou část rozhovoru, který GymTV poskytl dlouholetý pedagog Gymnázia Příbram Václav Beneš. V ní hovoří mimo jiné o svých zálibách, vztahu k umění a postoji k životu. První část rozhovoru jste si měli možnost přečíst před týdnem.
Jak trávíte svůj volný čas nejraději?
To se zeptejte mé manželky (smích). Zaprvé mi nadává, že sedím pořád u počítače, ale na druhou stranu mě to z větší části živí. S technikou souvisí řada další věci, rád fotím – úprava fotek, video a podobně. Co mám rád, jsou určité sporty. Pravidelně tady s kolegy chodíme hrát volejbal. Už v podstatě 27 let, každý čtvrtek. To mě baví hodně moc, i když jsem na to už malý a pomalý. Ale mým sportem číslo jedna je lyžování, měl jsem štěstí, že mě rodiče k tomu vedli. A teď jsem začal jezdit na kole. Poznávám krásné Brdy. Další věc, co mě zajímá, je astronomie, což znamená, že jsem si pořídil pár dalekohledů, a když je slušné počasí, tak se na něco kouknu. Problém je, že v Příbrami je velké světelné znečištění, takže se dají vidět maximálně planety – Jupiter, Saturn a teď je krásně vidět Venuše, a dokonce se mi podařilo pozorovat i Uran, který se špatně hledá.
Z toho, co jste nám řekl, vyplývá, že pokud má člověk zájem, tak jde dělat spoustu věcí. Jak se mají podle vás poprat žáci s předmětem, o který nemají zájem?
No, to je těžká rada. Když si vzpomenu na sebe, tak jsem jako žák měl pár předmětů, které jsem neměl rád. Tak nějak jsem se jimi snažil proplouvat. Což hromada žáků dělá. No, ale když se člověk dostane na druhou stranu, tak pochopí, že ty předměty něco přinášejí. Je dobré je neházet za hlavu a věnovat se jim. Aspoň takovým úsilím, abych dosáhl rozumného hodnocení, protože bohužel o to většinou žákům jde. Až časem jim dojde, že jde především o znalosti a souvislosti. V každém případě prostě zatnout zuby a snažit se daný předmět naučit, protože v životě se sejdete s řadou nepopulárních věcí, které budete muset zvládnout, a ten předmět je jedna z takových zkoušek.
Které předměty vás osobně nebavily?
Neměl jsem rád ty, ve kterých jsem se za každou cenu musel naučit něco zpaměti. To znamená problémy s jazyky – například učení se slovíček nebo vyjmenovaných slov. Ruštinu jsme museli povinně, a pak když jsem uměl trochu německy, začal jsem se učit angličtinu a vše se mi motalo dohromady. Vykašlal jsem se na ni a udělal jsem špatně. Což je špatně v souvislosti s počítači, ale člověk se technickou angličtinu naučí, takže rozumí. Ne, že bych angličtinu aktivně dokázal používat. I když se prý říká, kdo umí dobře matiku, jde mu i angličtina. Někdy to funguje a někdy ne. Co mě vyloženě nebavilo, byla hudebka a výtvarka.
Proč právě výtvarka a hudebka?
Tady musím konstatovat, že na tom se trošku podepsali i učitelé. Když si vzpomenu na základku, tak jedna paní učitelka, kterou jsem měl na výtvarku v šesté třídě, po nás chtěla, abychom něco namalovali. Já jsem se snažil co nejpečlivěji a nejpřesněji. Ale ona přišla a řekla mi: „To máš symetrické jak oltáříček, to se mi nelíbí.“ V ten okamžik se mě dotkla a výtvarka mě přestala bavit. No a hudebka, tu mi zase jedna paní učitelka znechutila. Protože co chtěla? Aby chlapci puberťáci zpívali. No a to jsme odmítli. Nechali jsme si dát pětku a bylo. A tím pádem jsme jaksi neměli rádi hudebku.
Na škole vedete robokroužek, jak vlastně vznikl?
Kluci, kteří byli v tercii, se přihlásili do Robosoutěže, byla to jejich iniciativa. Já jsem o tom vůbec nevěděl. Když se snažili vyřešit zadanou úlohu, tak mi pak jeden tatínek říkal, že se v tom kluci babrají a jestli bych jim s tím nepomohl. Jelikož chtěli vyřešit průjezd robota bludištěm, zavřel jsem se na tři hodiny do bunkru a vyrobil jsem jim kopii bludiště, které měli na soutěži v Praze. Soutěž se nakonec nebývale povedla – náš tým Mindbreak se stal mistrem republiky, což překvapilo samozřejmě i nás. V ten okamžik jsme začali přemýšlet co dál. Požádal jsem pana profesora Hrubého, jestli by se k jedné vyhrané stavebnici ze soutěže nemohly dokoupit další. Bylo mi jasné, že to má potenciál z pohledu technické tvořivosti a programování. Peníze se našly a koupilo se dalších 10 sad. Kroužek tedy vznikl poměrně živelně a zajímavým způsobem.
Co je váš nejoblíbenější citát?
Protože už jsem byl dvakrát hrobníkovi na lopatě, tak rád říkám – Když nejde o život, tak jde o … nic. To říkal pan Werich. On to ale říkal trošku jinak – ostřeji. A je to naprosto dokonalý citát, podle kterého se snažím řídit. Kdy se člověk dostane do nějaké nepříjemné situace, řeknu si: „Hele, jde ti o život? Nejde, tak se nad tím zamysli a nějak to vyřeš.“
Kdybychom byli všichni povinni nosit na sobě varovné cedule, jaký text by měla ta vaše?
Varovné cedule? (smích) To není vůbec jednoduchá otázka… Ono to trošku souvisí s věkem, čím je člověk starší, tím je méně trpělivý. Pokud mě někdo bude zlobit pořád dokola, tak si řeknu, že je blbec. Nechal bych na sebe napsat – „Bacha, nebezpečná srážka s blbcem. Ale ten blbec si myslím, že nejsem já.“ (smích)
Co vy a umění?
Obdivuju každého, kdo něco umí namalovat, zahrát nebo zazpívat. Protože mně nebylo dáno a myslím si, že to, co on umí dobře a ukazuje mně, tak mi přináší zážitky. Takže já na umění nahlížím jako na zážitky – líbí se mi to, přemýšlím o tom, prostě mi to zpříjemní daný okamžik.
V čem podle vás spočívá úspěch?
To je strašně relativní věc. Pro někoho je úspěch, že vyhraje nad nemocí, a pro někoho, že žije spokojený normální život a nic mu nechybí. To bych na to řekl. Mám spokojenou rodinu, manželku, zdravé a šikovné děti. Takže tohle bych chápal jako životní úspěch.
Děkujeme za rozhovor.
