Je druhá polovina července, v České republice teploměry ukazují něco pod 40° Celsia a my stojíme na střeše brněnského supermarketu. My, to znamená nesourodá skupina lidí, které pojí příbramské gymnázium (ať už jde o studenty současné, minulé nebo pedagogy) a chuť strávit prázdniny trochu jinak, ne pod slunečníkem na vyhřáté pláži, ale kdesi daleko za polárním kruhem. Nad zaprášeným a upoceným městem právě zapadá slunce, pohled, se kterým se musíme na nějakou dobu rozloučit.
V duchu probírám věci, které potřebuju. Mám všechno? Co si má člověk vlastně vzít, když jede za polární kruh? Většinu krosny zabírá jídlo. Sušenky, ovesné kaše, kuskus, instantní obědy. Oblečení mi starost nedělá, to se vypere v řece. Co nemáme, buď seženeme po cestě, nebo se bez toho budeme muset obejít.
Z Brna vyrážíme kolem desáté večer. Padá spousta jmen, zabíráme sedačky v autobuse a majitel cestovní kanceláře TCK Pavel Veselý, která zájezd organizuje, nás vítá. Z Příbrami je nás tu jedenáct, nejmladší Verča Skoupá a Michal Bodický, budoucí čtvrťáci Petr Lexa a Marek Solanský, letošní maturanti Honza Hotový a Anna Čámská, z bývalých studentů Vojta Andrš a sestry Tereza a Eva Lipovské a nesmí chybět Lucie Albrechtová a Petr Vocílka, který okamžitě vytahuje kytaru a utváří tím pohodovou atmosféru. První noc našeho zájezdu tak někdo tráví zpěvem, někdo pospává na sedačkách nebo si čte.
Druhý den už nás čeká Gdaňsk. Po dlouhé cestě se někteří neváhají osvěžit v Baltu, jiní se jen tak natáhnou na pláž nebo vyrazí do města. V šest se ozývá troubení lodní sirény a my vyrážíme na plavbu přes Balt. Náš trajekt má tři patra a palubu, do které praží slunce. Cesta trvá osmnáct hodin, ale o zábavu je zde postaráno, objevíme diskotéku a kino, ve kterém část výpravy stráví noc. Spí se, kde se dá, na chodbičkách, na podlaze v lodní kavárně…
Další tři dny projíždíme Švédskem. Obdivujeme Benátky severu- švédské hlavní město Stockholm s obrovskou radnicí, Prahu připomínajícím centrem a vlaky, které jezdí pod i nad zemí, aby se vyhnuly spleti vodních kanálů. Cesta vede stále rovně, stovky kilometrů severskými lesy. Sem tam musíme zpomalit a v příkopu udiveně zdvihá hlavu sob.
Překračujeme hranici s Finskem, kterou tvoří říčka, z jejíchž břehů vybíhají kluzká mola, na kterých od rána postávají rybáři s podběráky na dlouhé násadě. Máchají s nimi v rozbouřené vodě peřejí a snad na každý třetí pokus vytáhnou dvě, tři mrskající se ryby.
V Rovaniemi, největším městě Laponska, překračujeme polární kruh. Je zde také Arcticum, muzeum Arktidy, kde se dozvídáme leccos o historii a kultuře oblasti, ve které budeme trávit následujících deset dní.
Kus cesty za městem stavíme znovu, před námi se rozevírá pohled na mohutnou řeku a my vytahujeme ručníky a plavky. Mírně poprchává. Je čas na zkoušku otužilců. Rozbíhám se a skáču do vody, kdybych se osmělovala, nikdy tam nevlezu. Rychle uplavu několik temp. Není to tak hrozné, dokud neponořím hlavu, pak se mi zatmí před očima a deset vteřin se nemohu nadechnout. Kdosi měří teplotu vody a vzduchu. 13 a 16 stupňů… Oproti očekávání vedoucího zájezdu do vody vlezli skoro všichni. Většině pak vůbec nevadilo, když si o horkou čokoládu a kafe spálila jazyk.
Cílem naší cesty je národní park Lemmenjoki, pojmenovaný po řece Lemmen, která tvoří jeho osu. Kolem této řeky je asi dvacet krát patnáct kilometrů velká oblast, kde vedou značené stezky. Jsou zde i chaty, kde člověk může přespat na jednu noc, vše po sobě uklidit a zase jít dál, jinak se dá tábořit na vyznačených místech ve vlastních stanech. Mimo toto pomyslné centrum parku se na všechny strany rozbíhají někde až stovky kilometrů neobydlené tundry a tajgy. Sem tam člověk narazí na veřejnou chatu nebo srub zlatokopa, kteří v této oblasti přes léto těží bohatství místních říček a potoků, ale nejsou zde žádné stezky, žádné značení, žádné stopy lidské činnosti.
Den před oficiálním vstupem do Lemmenjoki přes bránu parku táboříme u silnice při jeho okraji. Část z nás se rozhoduje, že vyrazí ještě dnes. Je půl jedenácté večer, ale slunce zde již skoro vůbec nezapadá, tak na dvě hodiny denně se setmí, jako by u nás v poledne zahalily oblohu dešťové mraky.
Tak vyrážíme, šest lidí z gymnázia Nový PORG, Petr Lexa, Marek Solanský a já, Anna Čámská. Věci jsme zabalili dost narychlo, my tři navíc necháváme v autobuse starý stan, který by nám nebyl moc platný, a bereme pouze dvě celty. Asi se tvářím dost vyděšeně, protože mě všichni objímají a ujišťují, že to zvládnu.
Začínáme tím, že přebrodíme říčku. Mokré sandály věšíme na krosny, obouváme pohorky a do GPS nastavujeme souřadnice jedné z oněch chat, která se v této oblasti nachází. Podle kluka, který zde již byl, můžeme dojít kolem druhé hodiny ráno.
První hodinu pochodu jsme unešení přírodou, mechem, který se doslova houpá pod nohama, trouchnivějícími kmeny a lišejníky. Pokřikujeme na sebe, poznáváme se a jsme rádi, že jsme konečně na cestě, po tom nekonečném sezení v autobuse. Pak nám promokají boty. V mapě, kterou jsme dostali zalaminovanou, nejsou zakreslené bažiny. Jejich obcházení je o to nepříjemnější, že jakmile se člověk zastaví, aby se napil, obklopí ho houf komárů s tím samým úmyslem. Nevyspalí z autobusu jdeme posledních pár kilometrů mlčky. Na chatu dorazíme v pět ráno.
Druhý den se odpojujeme a vyrážíme ve třech na vlastní pěst. Stoupáme do tundry. Na zádech nám těžknou krosny s jídlem na devět dní a boty nestihly uschnout, ale ve vyšší nadmořské výšce nejsou bažiny, tudíž se zbavujeme i komárů. Pomalu se před námi rozevírá neuvěřitelný pohled. Kam se člověk podívá, stovky kilometrů kopce, vřes a kamenná pole, sem tam křišťálově průzračné jezírko. Jediný důkaz toho, že tenhle kraj je lidem známý, je vysílač kdesi v dálce.
Táboříme na úpatí jednoho z kopců, v dolíku, kde tolik nefouká, přesto máme čepice a šátky. Tady nahoře je sotva nad nulou. Stavíme z kamení pícku a vaříme kuskus a čaj. Nádobí seběhneme umýt do jezírka pod námi, když se otočíme, ani bychom si nevšimli našeho přístřešku z celt, kdyby před ním sem tak nevyšlehl plamínek, když se vítr pořádně opře.
Popíjíme čaj a je nám skvěle. Člověk má chuť bláznivě se smát, protože může dělat a říkat cokoliv, jsme tu sami, jediné živé duše v dalekém okolí. Nás přístřešek je sice pro tři moc malý, vejdeme se tam jen já s Markem a krosny, Petr spí venku v bivaku, ale pokud nebude pršet, stačí to, soudíme.
Kolem páté ráno mě probouzí déšť. Tělo mám rozlámané, spíme na kamenech a prakticky se nemůžu otočit, ale navzdory nepohodlí a příšerné zimě opět usínám, ono to přejde…
Vyrážíme v osm. Stále prší. Během té chvíle, co balíme, mi kromě oblečení, které mám na sobě, což je téměř všechno, kvůli nočnímu chladu, navlhá i spacák a krosna. Pícku neboříme, líbí se nám představa, že ji tu snad někdy někdo najde, ale na úvahy není čas, zkusíme dojít do značené oblasti, abychom si v jedné z chat usušili věci. Petr nastavuje azimut. Bohužel po chvíli celé okolí zahaluje hustá mlha. Pršet nepřestává a vzhledem k absenci orientačních bodů docházíme k názoru, že nejlepší bude najít nejvyšší vrchol Laponska, Morgam Viibus, který poznáme podle zbytků rozhledny. Alespoň pak budeme vědět přesně, kde jsme. Na hledání vrcholu je dobré, že je celkem jasné, kam máte jít- do kopce. Nalézáme proto poměrně rychle, ale všechno oblečení už je mokré skrz naskrz, navíc zde pekelně fouká a déšť se mění v ledovou tříšť. Kluci mě donutí zalézt pod asi metr vysoké trosky rozhledny a na návětrnou stranu natahují celtu. Vaříme čaj, zkroucení do podivných poloh, ale trochu rozmrzáme. Prvních pár set metrů cesty dolů je nejhorší- vítr se opírá do krosen a smýká s námi, nohy nám kloužou po mokrých kamenech a zapadají do puklin. Když se dostaneme do tajgy, je to lepší, stromy brání větru a my se musíme vypořádat už jen s prudkým sestupem, kdy člověku co chvíli sklouzne noha do škvíry mezi dvěma kameny, která je zarostlá mechem tak, že vypadá jako pevná zem. Déšť už ani nevnímáme. Když se roztrhá mlha, dalekohledem zkoumáme druhý břeh řeky Lemmen a chata, na kterou jsme mířili, stojí přímo proti nám. Bohužel si ještě zajdeme, než najdeme místo, kde se dá řeka přebrodit, což děláme tak, jak jsme, protože je vše tak mokré, že nemá smysl šetřit boty. Zbytek dne pak sušíme oblečení a spacáky v dřevěném teepee. Mokré je nejen to, co jsme měli na sobě, ale komplet vše, i když to bylo zabalené v krosně s pláštěnkou.
Další den se setkáváme se zbytkem naší příbramské skupiny, která vyrážela z brány parku po stezce kolem Lemmenu. Sdílíme zážitky, oni viděli soba a překrásná jezera, do kterých se rozlévá Lemmen, my si zase užili dost vjemů prostřednictvím jiných smyslů. Jestliže jsem se dva dny předtím rozplývala nad houpajícím se mechem, pověstné bičování větrem a deštěm bych si v klidu odpustila. Větší část naší skupiny nejvyšší vrchol ještě čeká, proto se naše cesty opět rozdělují, i když se ještě několikrát setkáme. Po zbytek našeho putování nám Laponsko nastavuje vlídnější tvář, ale boty za celou dobu usušíme jednou. Praní oblečení často není možné, kvůli vlhkosti vzduchu vše špatně schne. Ale Finové, které potkáváme, jsou velmi milí, většina ovládá dobře angličtinu, a když ne, časem se dorozumíváme rukama, nohama a směsí všech jazyků, které známe, hlavní je úsměv a dobrá vůle.
Nejen v Laponsku, ale obecně ve Finsku a ve Švédsku se člověk nemusí bát, že mu někdo něco ukradne. Věci si bez obav necháváme v chatách, když jdeme jen na krátkou výpravu za signálem. Peníze a doklady zde člověku k ničemu nejsou, telefon není kde nabít a pokud si chcete zavolat nebo poslat SMS, musíte vystoupat do kopců. Jí se to, co si návštěvník parku přinese, houby a borůvky letos kvůli chladnu ještě nejsou. Člověk velmi rychle pozná, koho těžší podmínky posílí a kdo je nese těžko. Pochopí, že nejdůležitější není to správné vybavení, ale ti správní spolucestující. Musí se naučit vydržet dlouhou dobu s těmi samými lidmi, ale hlavně sám se sebou, když jde hodiny prakticky mlčky.
Odměnou za to je mu celý svět, který je tu jen pro něj, když sedí na vrcholku hory, které nikdo nedal ani jméno. Je to svět snad jednotvárný, snad nehostinný, kde člověk málokdy potká jiného poutníka, ale často nečekaně potká sám sebe, a co si z toho setkání odnese, to už je jen na něm. Je to svět lidí, kteří spolu dokážou mluvit i mlčet, protože obojí je stejně důležité.
Cesta zpět už není taková, jako cesta sem – plná očekávání a neklidu. Užíváme si teplou sprchu a suché boty, chuť ovoce a čerstvého mléka. Nabíjíme telefony a píšeme domů, že ještě žijeme. Obdivujeme historickou Uppsalu s majestátnou katedrálou a na již známém trajektu se patřičně rozloučíme se švédskými břehy. Vítá nás šílené horko a nekonečná rovina Polska. A tam někde, už docela blízko, jsou naše rodiny, přátelé, známí. Až se setkáme, my ještě špinaví a unavení, na zádech dvacet posledních dní a kousky Laponska, pozastaví se nad tím, jak nás to změnilo? Je to vidět? Nebo je to jen pocit někde hluboko v duši, tajemství těch, kteří viděli zemi, kde slunce nezapadá?
