Tento příspěvek je poděkováním člověku, který se nesmazatelně zapsal do dějin školy a jako nikdo jiný pozitivně ovlivnil školní televizi i mnohé z nás. Člověku, kterého si nesmírně vážím. Je to příspěvek, který je možná na čtení delší (a to jsem ještě krátil a vynechával, co šlo), lehce neuspořádaný, ale upřímný, i když vím, že se na mě za něj dotyčná asi bude zlobit. Ale co naplat, i někteří z jejích přechůdců si o sobě museli přečíst :-) Je psaný v minulém čase, takže se obávám, že může místy vyznít jako nekrolog, ale čeština zkrátka nemá takový slovesný čas, který by vystihoval minulost a přítomnost (a kéž by aspoň trochu i budoucnost) současně. A i proto upozorňuji, že není myšlen jako vzpomínka nebo konec poslední kapitoly pomyslné knihy, ale jako poděkování u příležitosti dokončení studia. Ona symbolická tečka za studiem byla koneckonců učiněna na Zámečku právě včera.
Je to už známá a pro tu, o niž tady jde, docela otřepaná historka. Píše se říjen 2016 a do redakce přiběhne jedna tehdejší členka, která měla za úkol na kameru vyzpovídat primány ohledně školy v přírodě, a hlásí: “Pane učiteli, tam je nějaká holčička a ta nám to řekla úplně všechno najednou!” Tak si to pustím – a opravdu: ta holčička bez zaváhání na první dobrou zodpoví otázku Kde jste byli na škole v přírodě a co jste tam dělali? jednou odpovědí obsahující data, lokace, jména, činnosti a dojmy za celý týden. Moje reakce byla jasná: “Tu chci do GymTV!” Takové bylo moje první setkání s pozdější členkou redakce, šéfredaktorkou a nejlepší kolegyní, kterou jsem mohl mít – Magdalénou Studenou. Z širokého spektra jejích činností zohledňuji jen působení ve školní televizi, ale věřím, že ještě budou jiné příležitosti dozvědět se to možná méně viditelné, ale neméně důležité o jejích aktivitách. (A mimochodem, ještě k té vzpomínce na reportáž o škole v přírodě: Madla mi to tehdy pěkně zavařila, protože jsme potřebovali do reportáže dostat i další respondenty, takže je ve finále její výpověď značně prostříhaná.)
•
Přestože byla na obrazovce GymTV často a hodně vidět, nikdy se do natáčení sama nehrnula. Nikdy nebyla zastánkyní velkých gest a silných slov, nestála o pocty. Nešlo jí o sběr funkcí a to, kde všude její jméno bude figurovat, jakkoliv zrovna ona by na to, často narozdíl od těch, kteří ty funkce sbírají, měla. I na kandidaturu do funkce šéfredaktorky jsem ji musel nominovat – ne že by se podceňovala, ale prostě proto, že jí to tak přišlo správné. A to přesto, že dobře věděla, že post získá, což se také při výsledné volbě 11:1 pro ni potvrdilo.
Velmi si také vážím její nezištnosti. Nevím přesně, co všechno do tohoto bodu zahrnout, protože je možné, že o něčem ani nemám potuchy. Jen náhodou jsem si kdysi všiml, že po ostatních v administraci webu GymTV opravuje články odeslané ke schválení. Neměla potřebu to nikomu hlásit nebo nedejbože na to upozorňovat. A jak velká to přitom pro mě byla pomoc! Začínajícím členům redakce pomáhala psát scénáře a ukazovala jim při tom, jak mají vypadat a z čeho se mají skládat. Přijde vám to v pozici šéfredaktorky normální? Možná ano, ale vtip je v tom, že ji o to nikdo nežádal, přesto ale věděla přesně, co je třeba.
Svých kvalit si byla vědoma, ale neměla potřebu se s nimi nikde prezentovat. Zároveň ale disponovala jednou vlastností, která mnohým citelně chybí: uměla přijímat podněty, jak se v práci posouvat, a dokázala je realizovat. Vzpomínám si na nahrávání jejího prvního scénáře k reportáži – všichni se při své premiéře dopouštějí něčeho, čemu říkám zpívání: ve snaze o co nejlepší projev jejich intonace připomíná recitaci namísto přirozeného projevu. Tak tomu bylo i u ní, ale velmi brzy se této přítěže zbavila. Jak strašně pomůže, když někomu ukážete, jak to má být, a on to pochopí a příště nezopakuje. A jak překvapivě málo takových lidí je.
Na druhou stranu si ale ve správné chvíli dokázala stát za svým. Vzpomínám si na jednu situaci z kvinty, na scénář, který napsala k reportáži z Muzea Dobříš, kterou si mimochodem také úplně sama natočila. Já jí ten scénář předělal, a když jsem jej chtěl před nahráváním vytisknout, zjistil jsem, že si ho zase předělala zpět do původní podoby. Docela mě to tehdy naštvalo. Madla mi ale vysvětlila, proč jej napsala tak a tak, proč jí to dává lepší smysl, a stala se z toho jedna z jejích nejlepších reportáží… A ten příběh má ještě jednu pointu, která dokazuje, jak uměla na tyhle věci pohlížet. Členové redakce dostali za úkol zhodnotit reportáže v jednom vydání zpráv. K reportáži z potravinové sbírky, v níž sama v nezvyklé roli vystupovala, kolegovi Štěpánu Švagrovi řekla, že ona by to napsala úplně jinak, ale že plně respektuje jeho cestu, protože výsledná podoba je kvalitní. Krásná ukázka přístupu k sobě i kolegům. Přístupu, jehož cílem je mít radost z podařeného, ať už je autorem kdokoliv. Věřím ostatně, že ji jako člověka nikdy ani nenapadlo někomu závidět.
•
Jsem vděčný za všechny (chtělo by se říct) rutinní příspěvky, které zahrnují práci redaktorky, kameramanky, střihačky, režisérky, moderátorky nebo autorky článků. Ale nikdo asi nedokáže docenit její podíl na tom, jak GymTV přežila covidové období – vždyť v té době vznikly dost možná ty nejpodařenější věci do zpráv i mimo ně (v jejím podání třeba dvoudílný speciál o flóře kolem školy) a opět to byla ona, kdo přišel s nápadem zveřejňovat na webu nejzajímavější výsledky distanční výuky. Stala se také tváří 150. výročí školy. Těžko si dovedu představit někoho jiného, a tak jsem moc rád, že provázela výročními zprávami, vedla většinu rozhovorů s bývalými řediteli a pedagogy a v prázdninových dnech roku 2021 natáčela v příbramském archivu kapitoly z kroniky školy. A k tomu se navíc stala moderátorkou zahájení oslav i spoluautorkou textové části jedné z výročních publikací gymnázia.
Nelze nezmínit její přínos pro pořad Z profilu, jehož moderování se v roce 2021 ujala, jakkoliv vím, že po něm nikdy zvlášť netoužila. Ale její výběr hostů, příprava na ně a pak hlavně samotné vedení rozhovorů, které všechny hosty zbavilo trémy a přivedlo je do báječné vyprávěcí nálady – zkrátka atmosféra, kterou rozhovorům vdechla – to všechno je pro tento živě vysílaný pořad lidsky nenahraditelné.
•
Hodnocení něčí práce je vždy do značné míry subjektivní, ale pokud chcete vidět objektivní fakta, podívejte se na následující čísla. Vyjadřují, kolik čeho Madla dosud v GymTV vytvořila:
- Pro web GymTV napsala 104 článků (rekord v historii GymTV).
- Pod 62 reportážemi je podepsána jako redaktorka, což v praxi znamená více než 50 scénářů k reportážím (opět rekord v historii GymTV).
- U 55 reportáží, popř. přenosů, stála za kamerou (tohle nemám spočítané, ale viděl bych to na rekord).
- Odrežírovala 24 přímých přenosů (opět nejvíc v historii).
- Moderovala 14 vydání školních televizních zpráv.
- Moderovala 21 rozhovorů (např. v rubrikách Den s nebo Zajímaví studenti).
- Natočila 19 speciálů (např. Flóra kolem školy či GymTV ve školní kuchyni).
- Moderovala 13 živě vysílaných vydání pořadu Z profilu.
Je třeba zdůraznit, že se práce nikdy neštítila, ale zároveň ji nikdy nebrala ostatním, pokud věděla, že ji chtějí dělat oni a mohou ji udělat kvalitně. A také je při pohledu na to vše krásné uvědomit si, že nikdy, určitě ne pak ve chvíli, kdy musela začít uvažovat o budoucím směřování, nechtěla být novinářkou. Všichni jí to pořád podsouvali a všechny to překvapovalo. Ale právě to, že práci ve školní televizi dělala jen jako zájmovou aktivitu, bez ambic a ostrých loktů, vlastně jen tak bokem, protože ji ta práce (snad) bavila a ráda pracovala ve skupině lidí, ukazuje, jak moc výjimečná byla – a to s ohledem na množství a kvalitu její práce. Za celých 19 let, kdy GymTV funguje, byla jediná, kdo si mohl dovolit dělat ve školní televizi jakoukoliv práci. A vše, do čeho se pustila, jí šlo nebo se to naučila: moderování, psaní článků a scénářů, práce s kamerou, režie, střih. Kdybych měl vyzdvihnout jedno, řeknu ale, že je to práce s lidmi. Vedení kolektivu, skvělá a přátelská atmosféra. Díky ní se redakce stala bezva partou lidí a ne jen sestavou lidí, kteří mají společný zájem. Jsem přesvědčen, že je především její zásluha, že v letošním roce počet členů přesáhl dvacítku a dosáhl svého historického maxima. Když ve funkci začínala, bylo nás 7, letos 24. A jakkoliv ta čísla souvisí i s covidovými dobami a generačními proměnami, jsou bezpochyby především dílem kouzla její osobnosti. Byla to ona, kdo přišel s myšlenkou teambuildingů, kdo vymýšlel program víkendových výjezdů i týmových aktivit během porad a vnášel do nich radost a dobrou náladu, kdo organizoval školení a kreativně obměňoval podobu evaluačních aktivit našich zpráv, kdo pro ostatní sepsal podrobný návod k vytváření článků. A kdo společně s ostatními pro mě připravil jedno nezapomenutelné listopadové ráno před pěti lety…
•
Naprosto nenahraditelná je její práce režisérky přímých přenosů – od poctivé písemné přípravy až po promyšlenou práci při přenosu. Vždyť třeba vánoční koncert GymBandu je zátah, při němž musíte znát melodii každé skladby, vědět, který nástroj a která sekce kdy v které části hraje, mít promyšlenou strukturu záběrů a vlastně o záběr dopředu do sluchátek říkat pokyny; stříhat do melodických frází, stíhat sóla, řešit problémy, opravovat záběry kameramanů a samozřejmě sledovat 7 kamer najednou a mluvit a poslouchat najednou. Přál bych vám zažít tu a radovat se z toho, jak to všechno bezvadně klape.
Když se naučila něco nového, uměla to využít v praxi. Přišla bez zkušeností s prací s kamerou, ale dokázala technické základy spojit s nápaditostí. Výsledně tak brzy její záběry předčily standardní rutinní práci. Uměla si najít zajímavou kompozici, pamatovala na detaily. Třeba její záběry z koncertů Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram jsou naprosto špičkové a já jsem nesmírně rád, že své schopnosti mohla prokázat i letos. Stejně tak je zcela nenahraditelná kvalita jejích scénářů, které byly na přesně v jejím stylu: minimalistické, bez zbytečných komplikací, kudrlinek a násilností, někdy snad až strohé, ale zároveň logické, přesné a v praxi (tedy zejména pro střihače) bez problémů použitelné. A samozřejmě bez jazykových chyb. S tím mimochodem souvisí i kvalita hlasového projevu. Bezchybná výslovnost a intonace a ve velké míře také barva hlasu ji předurčovaly pro důležité příspěvky a nejrůznější speciály. Pamatuji se, jak jsem jí jednou do čtecího zařízení mezi text zpráv zamíchal jeden jazykolam. Bez mrknutí oka ho přečetla napoprvé. A uměla také charakter komentáře přizpůsobit situaci, však stačí srovnat její komentář k nezapomenutelným speciálům o flóře kolem školy s přísně zpravodajským komentářem v jedné “nemocniční” reportáži a třeba vyprávěním pro děti o Hermíně Týrlové. Možná se zdá, že by to pro člověka pracujícího ve školní televizi mělo být normální, a vím, že ona si to nejspíš myslí také, ale není to tak. Jakkoliv to zní banálně, právě vědomí toho, že se můžete spolehnout, že nějaký člověk svoji práci udělá a udělá ji tak, že do ní nebudete muset zasahovat, patří k těm nejlepším pocitům, které jako vedoucí školní televize mohu mít. A bohužel – nebo bohudík, jak se to vezme – také k těm nejvzácnějším.
•
V roli šéfredaktorky a zároveň spoluvedoucí GymTV mi poskytovala nesmírně cennou zpětnou vazbu. Byla zároveň členkou redakce, která znala pocity ostatních a uměla se do nich vcítit, zároveň ale měla přehled o tom, jak je jejich práce vnímána navenek a co obnáší školní televizi zastřešovat. Nesmírně si vážím toho, jak se dokázala zastat svých spolužáků a jak za ně bojovala, pokud cítila, že jsem je hodnotil nesprávně, zachoval se k nim nevhodně nebo jim v něčem křivdil. Dokázala se ozvat, postavit se za ně, nabídnout svůj pohled a navrhnout své řešení. A to u kohokoliv – ať už šlo o její soupeřku z volby šéfredaktorky nebo o další členy redakce. Těchto situací vzniklo několik a byly a jsou pro mě velmi cennou zkušeností, díky nimž mohu vidět i svá špatná rozhodnutí.
Uměla ale také svým kolegům vytknout chyby, kterých se ve své práci dopustili. Byla vždy přímá a jasná, padni, komu padni. Pamatuji se na jeden přenos, šlo o vánoční zpívání učitelů, kdy – po právu – nebyla spokojená s prací kameramanů a svého kolegy v režii a slušně, ale velmi jasně, jim to po přenosu dala najevo. Do té doby jsem ji takhle rozzuřenou neviděl a od té doby pak už jen jednou. V úplně jiné situaci, a to když hájila čest GymTV proti nařčení z nevyváženosti. Jak moc se jí dotkla neprofesionalita a po lidské stránce pak útěk dotyčného před možností vyslechnout si fakta. Jakkoliv nepříjemná situace to byla, odnesl jsem si z této události jedno pozitivní – pocit hrdosti na ni jako člověka a šéfredaktorku GymTV.
Ve své funkci měla těžkou úlohu vypořádat se s tématem slučování příbramských gymnázií. Věřím i tomu, že pro mnohé se už jen tím, že byla ochotna fakta kolem slučování prezentovat na obrazovce, stala neoblíbenou, přestože příspěvky byly přísně neutrální. Možná právě na tomto místě se ale sluší připomenout, že to byla ona, kdo po rozhodnutí o sloučení jako první přišel s tím, že GymTV svůj tým rozšíří o členy z pracoviště Balbínova.
Navzdory všemu výše uvedenému to neznamená, že bychom se ve svých rolích na všem shodli, že bychom neměli na věci různé názory, nebyli pro rozdílná řešení. I spolupráce s Madlou přináší situace, které mrzí a se kterými se člověk těžko smiřuje. A i ona je člověk, který jako my všichni dělá chyby a také má chvíle, kdy na vás není zrovna nejpříjemnější. Ale právě i to z ní dělá toho výjimečného člověka, který je ve své jedinečnosti zároveň obyčejná holka, která si na nic nehraje.
•
Přemýšlím, jak tento text zakončit. Jedno slovo by vystačilo místo celého tohoto článku, jedno obrovské a nekonečné slovo, které už ale – zaslouženě – slyšela tolikrát, že mi přijde lepší zakončit tento příspěvek ještě jednou vzpomínkou. Citací jedné krátké větičky, kterou při pohledu na to, co bylo napsáno, není třeba nijak rozvíjet a dále komentovat. V odpovědi na email, v němž jsem ji na konci primy před sedmi lety zval do GymTV a kde mluví i o tom, že se ráda naučí nové věci, také píše: A doufám, že Vás nezklamu. Při pohledu na sedm uplynulých let není třeba říkat už ani slovo navíc…
