Střípky z gymnázia

KOMENTÁŘ: K odchodům a budoucnosti

,

Není mnoho situací, které mě jako vedoucího školní televize přiměly napsat na web GymTV něco jiného než klasický zpravodajský příspěvek nebo vložit video. Občas se to ale stane a téměř vždy to souvisí s lidmi, které kolem sebe mám. Dovolte proto krátké zamyšlení, které bude zároveň poděkováním.

Ve středu se redakce GymTV oficiálně rozloučila se třemi dlouholetými členy, kteří už jsou prostě příliš staří na to, aby byli studenty gymnázia a tím také řádnými členy školní televize. Loučení se čtvrtou z nich nás ještě čeká. A aby toho nebylo málo, v polovině tohoto roku ukončila svoji práci v GymTV ještě pátá výrazná tvář, kterou diváci vídali ve školních zprávách sedm let. A protože všech pět redaktorů je zároveň významnými osobnostmi, je namístě poohlédnutí za jejich prací a poděkování za jejich přínos.

Když mi v září Sára Sovičková oznámila, že v pololetí přestane být členkou školní televize, protože se chce věnovat jiným zájmům, musel jsem chtě nechtě ocenit způsob, jakým to udělala, přestože samotná zpráva příjemná nebyla. Protože jsou tací, kteří přestanou chodit, aniž by cokoliv řekli, jen se prostě postupně vytratí. Sára patřila po celou dobu k pilířům školní televize, byla součástí všech oficiálních i neoficiálních akcí a vždy ji zdobila spolehlivost a kvalita její práce. Ze své třídy, odkud k nám v různých etapách chodilo celkem pět lidí, vydržela nejdéle. Vděčíme jí i za úspěchy GymTV v několika soutěžích. Nikdy nezkazila žádnou legraci a rádi jsme ji potkávali a budeme potkávat na všech svých akcích.

I čtyři další odchody, které nastaly tento týden, byly očekávané a jsem nesmírně rád, že všichni čtyři maturanti s nimi počkali do poslední chvíle. První z nich, Michaela Nedavašková, působila ve školní televizi ani ne dva roky, ale, jakkoliv to může znít jako klišé, připadá mi, jako by tu byla mnohem déle. Asi to bude tím, kolik práce odvedla a jak nezištně se vždy podílela na veškerém dění. A především proto, jak dokonale zapadla do týmu. Je velká škoda, že nenašla odvahu přijít dříve. Ale i tak ta doba od listopadu 2018 stačila, abych věděl, že mezi námi je nesmírně hodný, poctivý a ochotný člověk, který je sice navenek tichý a nesmělý, ale uvnitř velmi silný a schopný. Nikdy neodmítla žádnou práci, vždy pomohla. Bez řečí udělala, co měla, i když by třeba raději v dané situaci zastávala jiný post nebo dělala jinou práci. V souvislosti s jejím nasazením se mi vybavují dvě situace – ta první je z posledních Vánoc, kdy GymTV ve dvou dnech zprostředkovávala dva přímé přenosy, což vyžadovalo velké nasazení i obětování volného času. Míša je oba absolvovala u kamery, kde musela nehnutě prostát několik hodin. A na kvalitě její práce diváci rozhodně nepoznali, že tam stojí v horečkách a nechce si nechat říct, že bychom mohli místo ní o tu práci požádat někoho jiného. Věděla, že – minimálně v tom druhém případě – už nikoho jiného nemáme a že když slíbí, že něco udělá, tak to udělá, i kdyby pak měla proležet Vánoce. Což se taky stalo. Ta druhá situace nastala v době maturitního plesu, jehož organizaci měla částečně na starosti. Každoroční rozepři ohledně vstupenek odnesla letos právě ona. A možná letos o to víc, že díky své povaze se snažila všem vyhovět, a proto se také nakonec vše obrátilo proti ní. Nikdy by o tom sama nemluvila, kdybychom to z ní kousek po kousku netahali. Velmi si jí jako člověka vážím a děkuju jí za veškerou práci. Za ochotu, spolehlivost a jistotu, kterou jsme v ní měli. A Míšo, samozřejmě za všechny sladkosti, které jsi nám nosila!

Osm let byl členem GymTV Stanislav Kamenický. Standa, zvaný Šutr, je, jak všichni víme, zcela unikátní, a proto nenapodobitelný a nezaměnitelný úkaz. Jsem velmi rád, že u nás vydržel až do oktávy a dal mi tak příležitost pozorovat jeho růst z jakéhosi podivína a mimoně do člověka, kterého velice uznávám pro jeho přehled, inteligenci, mimořádné komunikační schopnosti a kvality jeho verbálního projevu. A přitom tyhle kvality jsem měl možnost odkrývat postupně a jen tak mimochodem. Vzpomínám si hlavně na poslední rok, kolik Šutrovo komentářů a poznámek, jak se dnes říká hlášek, nás v redakci rozesmálo. Standa, aspoň z mého pohledu, vyniká tím, že dělá mnoho věcí a exceluje v nich, ale nepotřebuje o nich mluvit nebo je šířit. Tak myslím, že o spoustě toho ani nevím. A oceňuji na něm ještě jednu věc. Jako velmi chytrý člověk nikdy neměl problém udělat si sám ze sebe legraci. On to byl, kdo herecky táhl před lety naši sérii klipů Třídíme v barvách, nikdy nezkazil žádnou srandu (pardon, vím, že někteří češtináři tohle slovo nesnášejí), a jeho fotky ze zákulisí akcí GymTV jsou archivními perlami. A co se týče standardní práce v redakci, měl vždy co říct, patřil k těm nejaktivnějším členům. Taky byl po zásluze jedním z nejviditelnějších. Což jsem si plně uvědomil až při přípravě dárečku, který ve středu dostal. Takže Stando, i tobě děkujeme!

Podle redakční hierarchie  bych teď měl hovořit o Matouši Ettlerovi. Jenže o Matym by se dala napsat celá kniha. Patří mu velký dík, tak velký, že dost možná nevyslovitelný. Ztělesnění skromnosti, slušnosti a ochoty. Člověk s nevídaným pracovním nasazením a přehledem. Množství práce, kterou pro školní televizi za čtyři roky vykonal, je obrovské. A velkou část z toho tak, aniž by mu o ni někdo říkal. Maty vyniká v tom, že si umí práci najít sám. A občas ji udělá a nikomu o tom neřekne a vy za půl roku zjistíte, že to, na co jste se chystali, už je uděláno. Vyzná se snad ve všem, a v čemkoliv potřebujete poradit, tak vám pomůže. Od sociálních sítí, webů, přes televizní techniku, politiku až po tramvaje. Když přišel do prváku, netajil se tím, že na naši školu se přihlásil kvůli GymTV. Čtyři roky kvůli tomu denně z Prahy dojížděl do Příbrami. Stal se jedním z tahounů GymTV, organizoval třídnické záležitosti, spoluorganizoval projekt Jak se dělá televize s ČT, připravil Festival svobody, měl zásadní podíl na druhém letošním maturitním plese, včetně natáčení celého maturitního klipu, jehož lokace si naplánoval po celém okrese. Byl výborným studentem a na jeho prezentace budou vzpomínat leckteří učitelé. Tolik z příbramského dění. K tomu v Praze dál organizačně podporuje školní televizi na své základní škole, kde rovněž působí jako „ajťák“, a pracuje pro několik společností v oblasti IT. Umí hrát na varhany (prý „trochu“) a má sedm sourozenců (snad jsem se strefil). Jak tohle všechno dokáže skloubit, je záhadou nám všem. Kolikrát jsem ho ráno v redakci, když pravidelně přijížděl na sedmou hodinu, přesvědčoval, aby jezdil o půl hodiny později… Kolikrát jsem mu vysvětloval, že na konzultace pro maturanty v době koronavirové krize opravdu nemusí jezdit. Kdepak, byl prvním, kdo do školy přišel. Jak moc pak člověka mrzí, když musíme házet do jednoho pytle takové osobnosti a ty, kteří se nenamáhají chodit do školy ani během prezenční výuky a během samostudia nehnou prstem. Ale dál: mimo to je Maty také jedním z autorů informačního systému na webu školy pro distanční výuku a z řad studentů iniciátorem přechodu na jednotný systém Google Classroom. Přemýšlím, jestli jsem v tom výčtu na něco nezapomněl. Asi ano, ale Maty bude určitě poslední, komu by to vadilo. Ale jak tak pozoruji, jeho „zásah“ o dost přesáhl hranice školní televize. Tak ještě posledních pár slov k jeho působení v GymTV. Nemělo by zapadnout, že se podílel na všech interních akcích, výletech a setkáních. Nikdy neváhal, zda kvůli tomu má přijet do Příbrami – o Vánocích, o prázdninách, o nedělích. Byl a je velkým vzorem a obrovskou motivací pro všechny z nás. Maty, děkujeme a těšíme se na další spolupráci. A mimochodem, odpočívat ses pořád ještě nenaučil, co…?

Ondřej Luks si s koncem svého funkčního období připisuje jedno prvenství – byl doposud nejdéle sloužícím šéfredaktorem. Jeho zvolení v kvartě bylo jasným odrazem toho, jak se dokázal od primy posunout. Už tehdy prokazoval svůj talent vidět svět přes kameru nebo fotoaparát. S postupujícím časem tuto svoji schopnost zdokonaloval a jeho estetické cítění mu pomohlo vytvářet snímky, pro které si ho lidé kolem něj cení. Jeho základní vlastností, kterou mnohokrát uplatnil při práci ve školní televizi, je perfekcionalismus. Vzpomínám na jeho slova „Ne, to nejde“ v reakci na různá provizorní řešení a slušně, nikoliv však dokonale natočené záběry. Mnohdy v časové tísni mě přiváděla k zuřivosti, ale výsledek, na který jsem si musel počkat, pak stál za to. Ondra byl šéfem, který nikomu nemusel dokazovat, že si svůj post zaslouží. Měl přirozený respekt a od mnohých také obdiv. Vždy ochotně dělal práci navíc a stejně dobře dokázal ocenit práci druhých. Platí, že dodnes smekám před jeho a Matyho přípravou předloňského projektu Jak se dělá televize s ČT. Před množstvím času, který obětovali, a ještě víc před jejich spoluprací, vyžadující stovky hodin úzké kooperace, kdy škola musela jít stranou. Přesto oba bez remcání šli psát náročné hodinové práce, v jednom případě den před konáním projektu, v druhém případě den poté. Dvě nekonfliktní a kooperativní povahy, které se na postech šéfa  a místošéfa potkaly a každá z nich do výsledku práce dala maximum, aniž by se vzájemně předháněly ve snaze dokázat, že jeden z nich je lepší. Úžasný příklad spolupráce a pro mě nezapomenutelný zážitek. I Ondrovi patří poděkování za vše další, co pro školu udělal – dlouhá léta za bicími v GymBandu, prakticky veškeré fotografické, filmové i tiskové výstupy projektu Erasmus +, podíl na aplikaci Vyšší princip či v poslední době na webovém prostředí pro samostudium. A i v jeho případě platí, že on byl tím dobrákem, který šel organizovat maturitní ples a za tuto ochotu se setkal s vděkem v podobě nevraživosti těch, kteří nedělali nic. A k tomu jen tak mimochodem natočil maturitní klipy dvou tříd. Ondra má skvělé vlastnosti jako skromnost a slušnost. A pro mě jako vedoucího redakce, a platí to jak pro Ondru, tak Matyho, jistota, že vždy budou připraveni vzít telefon nebo odpovědět na zprávu a udělat, zařídit to či ono nebo pomoct s čímkoliv. Lhostejno, zda je víkend nebo zda se připravují k maturitě. A stejně jako pro předcházející jmenované, i pro Ondru platí: nikdy jsem od nich neslyšel: „Nemůžu, nemám čas.“ Ondro, děkuju za spolupráci a těším se na další.

Dvojici jako Ondra a Maty jsem v čele školní televize nikdy neměl. A myslím, že ani tak výrazné osobnosti, kterými jsou ostatní zmínění, alespoň ne v tak vysoké koncentraci a současně. Přál bych si, aby škola dokázala docenit, co pro ni udělali, a snad k tomu maličko přispěju. Pro současné členy redakce platí, že měli obrovské štěstí se s těmito lidmi potkávat. Mohli, pokud chtěli, být inspirováni a motivováni.

Odchod této pětice osobností neznamená pro školní televizi konec. Všichni, kdo ji vytváříme, víme, že pár let už nám tu rozkvétají další osobnosti. Ta nejvýraznější z nich by si podobné uznání, které je pro každého z odcházejících vysloveno výše, zasloužila úplně stejně už teď, bez ohledu na to, že je teprve v poločase svého studia na gymnáziu – pro to, jakým způsobem zvládá množství práce, jak je ochotna na sobě pracovat a jak prokazatelné pokroky ve své práci dělá. Kolik různých aspektů činnosti člena školní televize zvládá tak perfektně. Jak dokonale spolehlivá je. Jaké má vystupování a jak dokáže s lidmi vyjít a komunikovat. Ve středu se Magdaléna Studená z kvarty stala novou šéfredaktorkou. Společně se svojí protikandidátkou Matyldou Hofschnaidrovou musela projít náročným procesem volby jako nikdo předtím. Připravit koncepci, odprezentovat ji, obhájit a pak odpovídat na dotazy kolegů a prokázat svůj přehled o školní televizi, škole i městě. Musela tušit, že je favoritkou, ale nedovolila si cokoliv podcenit a její hodinové „mučení“ ve světlech reflektorů definitivně ukázalo, že je tou správnou volbou, přestože soupeřka podala vynikající výkon. Více než devadesátiprocentní zisk v následném hlasování jí byl odměnou nejen za aktuální vystoupení, ale i za předchozí tři roky práce. To těžší ji teprve čeká – potvrdit, že je na svém místě právem. Ale jak už jsem vícekrát řekl, jejím úkolem není nahradit Ondru a Matyho. Jejím úkolem je navázat sama na sebe, protože to, co už v rámci školní televize dokázala, staví laťku hodně, hodně vysoko. Cesta, kterou se vydala, je sice obtížná, ale věřím, že správná. A má za sebou tým, který sama dovede tmelit tak jako nikdo jiný. Za to za všechno si jí moc vážím.

Práce v GymTV není práce v uzavřené a nepřístupné skupině nějakých elit, šprtů a kdovíčeho, jak je nám někdy podsouváno. Je to práce ve skupině, která má společný zájem, která je kvůli přímým přenosům ochotna trávit čas náročným stěhováním techniky někdy i večer nebo po nocích, ale která se taky dovede společně bavit, potkávat se i mimo školu, podnikat výlety. Jen jsme měli to štěstí, že se v jednu dobu potkali na jednom místě bezvadní lidé. Jsem rád, že u toho můžu být.