Bylo chladné ráno, patnáctý červen a třída 2.C nastoupená v až děsivě brzkou hodinu stála na vlakovém nádraží v Příbrami. Ačkoli všem byla zima, našli se i takoví experti, kteří přišli v žabkách a kraťasech. Studenti se spolu s pedagogy Karlem Heřmanem a Pavlou Karasovou chystali na týdenní pobyt v Jizerských horách.
Když nastupovali do vlaku, už bylo jasné, že tohle bude skvělý výlet. I přes šestou hodinu ranní byli všichni v dobré náladě a připraveni na cestu. Ve vlaku vládla atmosféra jako v malém městském klubu a v rohu „klubu“, v našem případě vagonu, hrál kytarista známé písně.
Když se dorazilo do města Tanvald, už na ně čekal „šéf“ s auty, do kterých naházeli tašky, kufry, plyšáky, toaletní stolky, pokerové kufříky a další nezbytné krámy. „Šéf“, tedy majitel chaty, byl od pohledu správný chlapík, ze kterého sršel optimismus.
Po naložení věcí do aut se celá třída i s doprovodem vydala na první „procházku“. Krajina Jizerských hor všechny okamžitě učarovala. Bohužel pan profesor Heřman to vzal nejspíš jako důkaz toho, že se všichni moc těší na 20kilometrové šlapačky po okolí. Při první vycházce se jedna malá skupinka rozhodla, že obcházet les kolem, po serpentinách, je prostě moc „mainstream“, a střihla to rovně lesem. Když už byla skoro u chaty, obdržela telefonát, že se někdo z druhé skupiny ztratil v lese při pronásledování té první skupiny. Když po půlhodině hledání druhé skupiny ta první zjistila, že to bylo vymyšlené a pan Heřman je chtěl jen potrestat za to, že nečekala, panovala ne úplně fajn atmosféra. Naštěstí to všechny jen motivovalo k hledání dalších zkratek.
Chata vypadala téměř dokonale. Paní šéfová vařila úplně dokonale. Okolí chaty bylo tak divoké, že jeden den byl z jednoho okna pozorován pár srnce s jeho slečnou.
V úterý se konala nejdelší vycházka, kdy celou naši crew vzal pan profesor Heřman na oblouk dlouhý zhruba 20 km. Po dvou rozhlednách a několika hřebenech přišli všichni na chatu totálně grogy. Naštěstí od té doby už se žádná takhle dlouhá túra nekonala. Další dny se chodilo po okolních lesích a památkách.
Při středeční procházce se pár statečných chlapců rozhodlo, že cedule „Albrechtice 3 km“ se jim nelíbí, střihli to opět jinudy a opět neznámým lesem. Po sto metrech narazili na ceduli „Albrechtice 1 km“. To je jen utvrdilo ve správnosti rozhodnutí a na chatu dorazili o několik desítek minut dříve než ostatní. Ve středu došlo také na oslavu narozenin. Míša oslavil své sedmnáctiny ve velkém stylu, samosebou bez alkoholu. Oslavu připravil „šéf“ společně s několika mými spolužáky.
Čtvrtek: pršelo, každý byl unaven a jen hrstka statečných se vydala na cestu ke slavným vodopádům. Cesta stála za to. Tak krásné údolí by jistě nemělo být opomíjeno, netuším, proč pořád někdo jezdí do zahraničních hor a lesů, když máme v Česku tak nádhernou přírodu. Čtvrteční večer byl však nejkrásnější částí výletu. To když se skoro celá 2.C sešla v jednom z pokojů a debatovala až do půl čtvrté do rána, každý šrám na našem kolektivu byl zahlazen, každá škvíra nedůvěry ucpána a leč ne zkratkou, ale velikou oklikou jsem se do tohoto kolektivu zařadil i já.
Jsem rád, že můžu být součástí této crew. A že moje role není vypravěčská, ale studentská a že patřím do té nejlepší třídy, která na světě existuje.
