Přinášíme vám druhou část rozhovoru s lektorem angličtiny na gymnáziu, Vancem Paulem O’Reillym. První část, ve které hovoří především o svém životě, pobytu v Japonsku či vztahu ke sportu, si můžete připomenout zde.
Jak dlouho vlastně žijete v České republice?
Jsem tu pátým rokem. Přijel jsem v září 2009.
A co čeština?
(smích) Ne. Moje slovní zásoba, to je pár slov, mezi kterými je vždycky mezera dalších tisíc. Když chci něco říct, musím o tom hodně přemýšlet. Tak třeba dám dohromady pár slov o počasí, ale na nějakou konverzaci to rozhodně není.
Což je ale při hodině výhoda. Studenti se musí snažit mluvit anglicky.
Přesně tak. Na druhou stranu, můžou si o mně říkat v češtině, co chtějí, ale já bych tak jako tak nevěděl, o čem mluví. Tak to ani nezkoušejí. Ale když něčemu nerozumí, já i oni to musíme vysvětlit anglicky, což je obrovská výhoda. Takže vidím jako hodně dobré, když se může konverzace učit jen a jen v tom jazyce. Víte, to je obrovská výhoda. Ano, je potřeba umět gramatiku a mít slovní zásobu, ale teprve když přijdete do kontaktu s prostředím v té zemi, s rodilými mluvčími, tak teprve ten jazyk poznáte. Můžete studovat léta angličtinu na nejleší úrovni a pak přijet do Birminghamu, z letiště jet taxíkem do hotelu, tam se ubytovat a pořád máte pocit, že umíte anglicky. A pak vyrazíte do hospody mezi místní a najednou si připadáte jako na jiné planetě. Tohle že je ta angličtina, kterou jsem se léta učil? Nerozumíte ani slovo… Já říkám, že anglicky se začnete učit teprve ve chvíli, kdy máte za sebou dejme tomu patnáct let jejího studia a pak se ocitnete mezi rodilými mluvčími.
Takže učení si užíváte…
Určitě. To je jednoduché. Kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám.
Máte nějaké oblíbené téma, které rád učíte?
Cokoliv kdykoliv. Myslím, že oproti mnohým učitelům mám výhodu, že mám zkušenosti z mnoha oborů. Když si vzpomenu na svou učitelkou kariéru v Irsku, byl jsem něco sen každého ředitele. Když někdo z vyučujících chyběl a bylo potřeba suplovat, tak jsem tam vždycky mohl jít a učit – ať šlo o technické obory, kreslení, angličtinu, dokonce i společenské vědy. Takže když má člověk tak bohatý život, tak se všechno z toho dá v jazyce zužitkovat. Vezměte si třeba mé zážitky z cestování. To všechno se hodí.
Máte ještě nějaké jiné koníčky, nebo je to tak, že to všechno, co jste v životě dělal, jsou vaše koníčky?
Já volného času moc nemám. Nechávám si volné soboty a ty pak, zejména přes zimu a na jaře, trávím u televize u ragby, protože, to je sezóna tohoto sportu. Nebo prostě jdu do hospody a dívám se tam. Setkáváme se tam s turisty a povídáme si. Takže si opakuju angličtinu (smích). Je to pro mě spojení s Irskem a Anglií a s anglicky mluvícími zeměmi obecně. Zkrátka příležitost být v kontaktu s dalšími rodilými mluvčími.
Stýská se vám po domově?
V zásadě ne. Občas trochu ano, ale vezměte si – co je můj domov? Teď je to Česká republika, před pěti lety to bylo Irsko, před deseti Japonsko. Ano, je pár věcí, po kterých se mi stýská. Ale je taky řada věcí, po kterých rozhodně ne. Koneckonců, do Irska se poměrně pravidelně vracím, stejně tak do Anglie – žijí tam moje dcery a moje sestra. Starší dcera se bude v srpnu vdávat. Před pár měsíci mi volala a vysvětlila mi, že v Anglii je zvykem, že svatbu financuje otec nevěsty, tak jsem se jí hned ptal, kolik že to má být (smích). Takže se budu muset pěkně otáčet a pracovat a pracovat. (smích)