Vance Paul O’Reilly (vyslovuj ‚rajli‘) učí na gymnáziu druhým rokem konverzace v angličtině a vede několik konverzačních kroužků. Za tu dobu se stal oblíbeným učitelem, zahrál si i v jednom maturitním klipu, naučil své studenty připravovat některé speciality asijské kuchyně, ale především je respektovaným a ceněným rodilým mluvčím s nesmírně bohatými životními zkušenostmi. GymTV poskytl rozhovor a z původních deseti minut se rozpovídal na dvacet. Dnes vám přinášíme první část tohoto rozhovoru.
Co byste o sobě prozradil čtenářům?
Narodil jsem se v Anglii, ale moje rodina pochází z Irska. K Irsku mám také celkově blíž, třeba ve sportu fandím spíš Irsku než Anglii. Ale v Anglii jsem vyrostl a absolvoval univerzitu a pak tam nějakou dobu žil až do svého rozvodu. Potom jsem odešel do Irska. Čtyři roky života jsem také strávil v Japonsku.
Jak moc vás pobyt v Japonsku ovlivnil?
Určitě mě to ovlivnilo. Japonci jsou velmi skromní – ten obrázek, který jsme o nich v té době měli, byl jiný. Třeba můj otec, který se účastnil druhé světové války, byl proti tomu, abych tam jel. Ale časy se mění a já, když jsem v Japonsku hovořil s lidmi starší generace, jsem pochopil, proč se mnohé věci udály tak, jak se udály. Neodsuzuji je za to, jak se ve válce zachovali. Jejich kultura a povaha vůbec je velmi vlídná, mírná. Válka z nich udělala pravý opak. Pochopil jsem také, že spousta lidí, zejména v Tokiu, paradoxně svým způsobem uvítala, že Američané válku ukončili tak, jak ukončili, protože zase po dlouhé době mohli jíst, přestali hladovět. Všechny prostředky předtím totiž šly do armády. Tohle se nedočtete v dějepisných učebnicích, tohle se musíte dozvědět přímo od lidí. Takže můj pohled na tuhle zemi se v mnohém změnil.
Díky svému pobytu v Japonsku jsem měl také příležitost procestovat další asijské země. A třeba i ve Vietnamu nebo v Indii poznáte život, o němž jste nic netušili, dokud jste seděli doma v Evropě. Nemáte ani potuchy, čím si ti lidé prošli, zejména ve Vietnamu, kde je po sobě bombardovali Číňané, Francouzi a Američané. Nemůžete s tím udělat nic, ale může vám to pomoct pohnout se dopředu. Takže ano, můj pobyt v Asii mě velmi ovlivnil, dívám se na život jinak, neřeším tolik materiální stránku věcí…
Takže cenná životní zkušenost.
Přesně tak. A každému bych to doporučil. Jistě, nejprve vystudovat univerzitu, získat titul, protože to je taky důležité, mít ten papír, který už vám nikdo nemůže vzít, ale pak vyrazit ven, poznat lidi, svět a sama sebe. Jít dál, za ten kus papíru, který už máte v ruce. Život, to je mnohem víc, ale je pravda, že nejřív potřebujete ten papír, abyste dostali práci, jakou chcete.
Jak jste se vlastně dostal k učení?
To je vtipné, já se vlastně dostal k učení přes ragby. Ale zase tak divné to není. Vystudoval jsem design a prostorový design a léta jsem pak v oblasti architektury pracoval. V Japonsku jsem nějaký čas učil angličtinu a po návratu do Irska už jsem se architekturou živil nechtěl, a tak jsem se vyučil kuchařem. Pět let jsem pracoval v pohostinství. Během té doby jsem přišel do styku s programy na podporu čtenářské gramotnosti. V této oblasti jsem tedy absolvoval další studium, ale zároveň také pracoval jako trenér ragby. Jako člen Irské ragbyové unie jsem měl za úkol propagovat ragby ve školách. V Irsku totiž není tento sport tak rozšířen jako v Anglii. A jednou jsem tak mluvil s jedním ředitelem a povídali jsme o všem možném – o ragby, architektuře, vaření. On tehdy sháněl učitele domácích prací, protože jedna učitelka odcházela na mateřskou. Tak jsem po tom skočil a to byl začáítek mé učitelské kariéry. Po nějaké době jsem se stal koordinátorem projektu Comenius na té škole a navázal kontakt mimo jiné se školou v České republice. A za nějaký čas jsem dostal nabídku z Dobříše, abych tam šel učit.
A tak se také ragby, přesněji tag ragby (bezkontaktní verze, pozn. red.), dostalo do českých škol…
Tak nějak. Na základní škole v Dobříši jsem vedl kroužek tag ragby, bohužel zájemců nebylo moc, ale ti, kteří to zkusili, si to ohromně užili.
Teď chystáte podobný kroužek u nás na gymnáziu, že?
Ano. Tahle verze ragby, i když je to vlastně samostatné sportovní odvětví, je hodně zajímavá. Už třeba jen složení týmu: potřebujete alespoň sedm hráčů, z nichž minimálně tři musí být ženy. Takže v jednom týmu hrají muži i ženy. Je to bezkontaktní sport, který je postaven na teambuildingu. Hrajete jako tým, ne jako jednotlivec. Musíte se spoléhat na ostatní a stejně tak oni na vás. Třeba jako v hokeji, musíte hrát za mužstvo, ne za sebe. Musíte při tom přemýšlet. A samozřejmě děláte taky něco pro své tělo.
Když teď žijete v České republice, sledujete sporty, které jsou populární u nás?
Samozřejmě, to je jasné. Třeba teď na olympiádě jsem sledoval hokej. Ne že bych byl nějaký zarytý fanda, ale baví mě to. Taky sleduji mistrovství světa. A fandím České republice. Patrně proto, že Irsko hokejovou reprezentaci nemá. To je trochu zvláštní (smích). I když v Dublinu je jeden hokejový tým, ale vlastně hrají v Belfastu jako jedno z mužstev britské ligy. Ono celkově vzato, hokej je vlastně takové ragby na ledě. A já obdivuju, jak hráči bruslí, protože sám to neumím, a to nemluvím o tom, co dovedou s hokejkou a pukem. Takže jsem sportovní fanda, i když třeba, to je zajímavé, zase tak moc nemusím fotbal.
Druhou část rozhovoru, v níž Vance hovoří mimo jiné o svých koníčcích nebo o angličtině, si můžete přečíst příští týden.