Román Evžen Oněgin od A. S. Puškina, proslulý zkoumáním nenaplněné lásky a komplikovaných mezilidských vztahů, patří mezi klasickou světovou literaturu. Jak ale zaujme gymnazisty? To byla otázka, kterou si položili studenti tříd 2.A a 2.B Gymnázia Příbram, kteří měli za úkol tento román přečíst a následně v hodinách českého jazyka napsat recenzi. Zde jsou jejich názory, které mohou osvětlit, zda dokáže oslovit i dnešního čtenáře.
Toto dílo si bezesporu zaslouží být stále čtené a znovu objevované čtenáři. Kdo dokáže ocenit literaturu, která kombinuje krásu jazyka s hlubokými emocemi, by si je měl přečíst.
Nabízí spousty nadčasových témat – smysl života, pravá láska, přátelství, čest – to vše je zabaleno do jednoho veršovaného románu.
Kniha mě nejvíce zaujala svou formou. Je psána ve verších, což není u románu běžné. Na počátku jsem si musela zvyknout na rým a rytmus, nakonec se ukázalo, že mě čtení začalo bavit Myslím si, že má dílo co nabídnout i dnes, ukazuje, jak jsou špatná rozhodnutí a promarněné šance součástí života každého z nás.
Dílo je psáno tzv. Oněginskou strofou – typ sloky, kde dílo je téměř výhradně psáno ve čtyřstopém jambickém verši a v poměrně neobvyklém rýmovém schématu aBaBccDDeFFeGG, kde malá písmena zde znamenají ženské rýmy (přízvuk na předposlední slabice verše), velká písmena mužské rýmy (přízvuk na poslední slabice verše). Proto je dobře srozumitelné a rytmické.
I když vás možná odrazuje veršovaná forma románu, měli byste mu dát šanci, je dobré ho poznat.
Díky veršům se kniha čte dobře, ale dnešní čtenář může mít problém s porozuměním, je zvyklý na akčnost a rozsáhlé popisy krajiny či obsáhlá charakteristika postav mu připadají zbytečné. Některé části jsou opravdu náročné na udržení pozornosti, ale i když to hned nevidíme, krásně uvedou do děje nebo mu dodají tu správnou atmosféru.
Mnozí hlavní hrdinové se podobají dnešnímu člověku, promítnou se do něj. To, jak postavy procházejí velkými změnami, jak se mění jejich myšlení i charakterové vlastnosti a jak se střídají jejich role během vyprávění, velmi láká k nepřerušovanému čtení a zjišťování dalších podrobností.
Puškinova práce s jazykovou stránkou je geniální. Verše tečou hladce a přirozeně, jsou z nich cítit emoce. Autor mistrně využívá jazykové prostředky (metaforu, metonymii, personifikaci, synekdochu a také mnoho kontrastů i slova z dříve preferované francouzštiny). Jeho jazyk je prostoupen ironií i filosofickými úvahami o smyslu života a lásky, ale také kritikou tehdejší ruské společnosti.
Autor výborně zachycuje atmosféru doby, emoce postav a jejich vnitřní konflikty. Bohatý veršovaný jazyk je krásný, ale může být pro dnešního čtenáře těžší na pochopení. Četba tedy vyžaduje vaši plnou pozornost a mnohdy i trpělivost.
Dílo je plné alegorií spojených s Puškinovým životem, což v člověku evokuje jakýsi tajuplný pocit, jako když se díváte za oponu. Myslím, že se autor ztotožňuje s hlavní postavou. Jejich vnitřní boje a neshody s okolím, to nemůže být náhoda. Právě díky tomu si zaslouží přízvisko geniální.
Autor nám představuje romantického hrdinu, tzv. zbytečného člověka, který si ani přes své dovednosti, zkušenosti a talentu není schopen najít svůj smysl života a v podstatě ho promarní.
Obrovský dojem na mě udělala hlavní postava – Evžen Oněgin. Pro někoho na první pohled cynický a bezcitný člověk, pro mě spíše nešťastný a rozpolcený mladý muž, který se ztrácí v mase lidí, přetvářce a nudě. Odmítá Taťánu ne z rozmaru, ale proto, že jí nemůže dát to, co chce, pouze by jí ubližoval.
Jeho samotářská povaha ho někdy pošle až na samé dno, z něhož se snaží dostat povrchním chováním a cynismem. Každý z nás svádíme nějaký boj, někdo podobný jako Oněgin, někdo zcela odlišný. Důležité je se s tím vypořádat a najít smysl života – jestli ho Oněgin našel, nevíme, ale právě tento otevřený konec dává možnost k přemýšlení.
Taťána Larinová je většinou oblíbenou postavou, ani já nebudu výjimkou. Jde o tichou, velmi emotivně založenou dívku, která je ale statečná a nebojí se vyjádřit své city. Zamiluje se do Oněgina a napíše mu dopis. Oněgin ji však odmítá. Za několik let se situace obrátí a Taťána odmítá jeho. Tady nejde už pouze o lásku, ale o zamyšlení se nad vlastní podstatou života, což donutí i samotného čtenáře na chvíli popřemýšlet o tom svém.
Evžen Oněgin se během celého díla změní nejvíce. Ze znuděného, kritického a pesimistického člověka se stává poměrně citlivý, ale kvůli svým činům osamělý muž. Taťána působí nejprve romanticky, uzavřeně a je až příliš citlivá. Také ona projde změnou, ale ne tak velkou. Je stále citlivá, avšak zmoudří a je věrná, takže působí statečněji.
Detailně vykresluje pocity zklamání, touhy, lásky a osamělosti. Tím dává čtenáři hluboký vhled do duševního stavu jednotlivých hrdinů. Můžeme vnímat jejich těžká rozhodnutí, ztotožnit se s nimi. Vrcholem všeho je dopis Taťány Oněginovi, ve kterém se odráží její upřímnost, emocionální intenzita, ale i hluboká a naivní láska, včetně její vnitřní zranitelnosti, ale vlastně i síly a odvahy čelit případné nepřízni osudu.
Líbil se mi motiv lásky dvou lidí, kteří si své city k tomu druhému uvědomili v odlišné chvíli. Nejvíce mě zaujal Taťánin sen, kde se objevil Evžen držící v ruce dýku. Tento sen zde není jen proto, aby autor prodloužil děj o několik slov. Vnímám to tak, že Taťána odmítá Evžena nejen z důvodu věrnosti manželovi, ale proto, že v ní přetrvával strach, který ji i přes hlubokou lásku nedovolil navázat s ním milostný vztah.
Nejvíce mě zaujal kontrast mezi postavami, například Oněgin a Lenskij, vůbec bych nepředpokládal, že mezi nimi vznikne přátelství. Možná zde platí rčení, že protiklady se nejvíce přitahují, ale já si myslím, že Lenskij jako idealista a snílek chtěl změnit Evženův názor na lidstvo a společnost.
Plamen Lenského radosti je uhašen a hřejivá láska Taťány nevyslyšena. Je tento chladný život tím, po čem Oněginovo ledové srdce touží?
I když se Oněgin jeví jako nejsilnější ze všech postav a Taťána jako nejkřehčí a snadno zranitelná, ve finále si tyto postavy své role vymění. Nešťastná láska nakonec potká i svůdného Oněgina
Nejsem velký čtenář, jsem spíše sportovní typ, který musí mít denně alespoň trochu pohybu, ale tato kniha ve mně zanechala zvláštní pocit o životě a situacích, které jako by se propisovaly do dnešní doby. Takové dílo za přečtení opravdu stojí.
Tento román nelze doporučit někomu, kdo si přišel jen pro příběh, ale každý kdo je ochoten přemýšlet a pochopit filosofii díla, bude odměněn. Kdyby náhodou ne, tak se alespoň něco dozvíte o tehdejší ruské společnosti a o myšlenkách jednoho z největších ruských autorů té doby.
Román bych doporučila spíše pokročilejším čtenářům, děj je obsáhlý, plný popisů a uměleckých prostředků, takže jsem se často vracela, abych porozuměla významu. Doporučuji pustit si audioverzi díla, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že jde o velmi zajímavý román a já si ho zařadím do maturitní četby.
Poslechl jsem si i audioverzi a doporučuji poslouchat se sluchátky, která přidají prostorové vnímání. Zážitek je tak postaven na vyšší úroveň – objevují se zde zvukové efekty, každou z postav namlouvá někdo jiný, což umožňuje lepší orientaci v textu. Pak se vám to čtenářské bludiště plné hádanek stane snažší cestou.
Toto dílo mě opravdu donutilo přemýšlet o životě a lásce, která přichází i v nevhodných chvílích. Pro některé čtenáře mohlo být těžší na pochopení, celkový prožitek z díla je však opravdu silný, plný emocí a myšlenek, které jsou aktuální i dnes.
Evžen Oněgin není pouze příběhem o promarněné lásce, zároveň ukazuje, jak osud a náhoda formují životy postav. Ačkoliv si myslím, že na plné pochopení příběhu je pro studenta střední školy ještě brzy, určitě bych tento román doporučila každému, kdo chce zažít příběh, který nemá obdoby,
Evžen Oněgin mě přiměl zamyslet se nad láskou, životem a tím, co skutečně znamená být šťastný. Doporučuji ho každému, kdo chce objevovat krásy klasické literatury – bez ohledu na věk.
Studenti středních škol by tuto knihu měli číst, protože za to stojí. Většině z nás se číst nechtělo, ale teď jsme rádi, že jsme se přemluvili, protože nás kniha příjemně překvapila.
To, co dělá román nadčasovým, je jeho univerzálnost. Témata jako hledání identity, nenaplněná láska a otázky společenské morálky rezonují s každou generací. Vede k zamyšlení, zda je člověk schopen porozumět sám sobě.
Díky tomu, že máme dílo v maturitní četbě, nedošlo k jeho opomenutí. Nebylo by na škodu, kdyby se dostalo mezi širší veřejnost.