Po delší době jsme si do rozhovorů pozvaly zase studenty školy. Dnes to jsou sestry Bára Placatková (2.C) a Tereza Placatková (sekunda). Obě se věnují atletice, přesněji běhání – halovému i venkovnímu, také nazývanému „cross“. První je letošní bronzovou medailistkou na mistrovství ČR v běhu na 3000 m mezi juniorkami, druhá je letošní mistryní republiky v běhu na 1500 m v žákyních. Trénují v SK Sporting Příbram.
Co radši běháte?
B: U mě to určitě vyhrává cross nebo běhy na vzdálenost, než běhání na dráze. Baví mě i dráha, ale radši běhám v lese. Je to kvůli tomu, že když víte, že poběžíte 12 koleček, tak vám to uběhne pomaleji než v tom lese.
T: No a na té dráze je to vždycky úplně stejné, ale v crossu jsou jiné podmínky a je to takové dobrodružství.
Stalo se vám, že jste běžely ve sněhu nebo v jiném špatném počasí?
B: Určitě. Pamatuju si svůj první závod v Oseku. Myslím, že to byl i první závod Terezy. Je to také první závod Brdského běžeckého poháru, který se běží už v lednu. A tak jsme běžely právě ve sněhu.
Jaké jsou pro vás ideální podmínky?
T: Když je úplné horko, tak je to hrozné a každý stín je pro nás úlevou. V tom vedru se ještě zahřejeme během, takže to je podle mě nejhorší. Ale zase zima taky není ideální, protože to často klouže na ledu. Podle mě je nejlepší jaro. Třeba po dešti, to je čerstvý vzduch.
B: Mám nejradši běhání na podzim. To není ani zima, ani vedro.
Kam nejdále jste se díky závodům dostaly?
B: Minulý rok jsem byla v Itálii, kde se běžely dva závody – světový pohár a mistrovství světa v běhu do vrchu.
T: Já byla asi nejdál v Německu, kde jsme byly i s Bárou za Příbram. Byl to výměnný projekt, takže Němci jeli na naše závody a my na jejich.
Jaké jsou vaše největší úspěchy? Na co jste nejvíce pyšné?
B: Můj letošní nejlepší výsledek byl na mistrovství České republiky v hale. Tam jsem běžela 1,5 a 3 km. Na 3 km jsem skončila třetí.
T: U mě to jsou dvě 1. místa z mistrovství České republiky. Jedno z crossu a jedno z haly, když jsem běžela 1,5 km.
Kolik přibližně máte doma medailí?
T: Já mám okolo stovky a Bára, protože běhá déle, tak má kolem 120.
Na závody jezdíte spolu nebo každá zvlášť?
T: Když jsme byly menší, tak jsme spolu na závody jezdily, protože já jsem trénovala s Bárou, ale teď už jezdíme zvlášť, protože spolu jezdí mladší se staršími žákyněmi a dorostenci s juniory.
Máte stanovený nějaký čas, kterého byste chtěly dosáhnut, nějaký cíl?
B: Letos jsem si udělala osobáky jak na 1,5 km, tak na 3 km, ale určitě bych chtěla běžet 1,5 km pod 4:40. A ještě bych se chtěla dostat na běhy do vrchů.
T: Chtěla bych zaběhnout 1,5 km pod 5 minut, kterých jsem zatím ještě nedosáhla.
Chtěly byste se tomuto sportu věnovat jenom jako koníčku nebo profesionálně?
B: Nevím, jestli bych se tomu chtěla věnovat profesionálně, ale určitě bych se chtěla atletice věnovat, protože mě to baví.
T: Jsem na tom určitě jako Bára, protože mě to baví, ale určitě by mě bavilo dělat i trenérku.
Jak často trénujete a jaké je složení vašeho tréninku? Jenom běháte, nebo děláte i něco jiného?
B: Teď už mám tréninky každý den a někdy máme vyklusávání i o víkendech, takže v ten moment běháme s Terezou spolu. A jinak když je před sezónou, tak na jaře běháme rychlost a na podzim vytrvalost.
T: Tréninky mám pravidelně 3krát týdně a potom s tou Bárou o víkendech.
Jste jediné z rodiny, kdo běhá?
T: Běhá brácha. Ten je stejně starý jako já. Ještě běhá mladší ségra, ale to není ještě vyloženě tak, že by běhala. A rodiče běhají s námi, když jdeme pomalý výklus před závody.
Snažíte se naverbovat svoje kamarády k tomu, aby s vámi běhali?
B: To asi ne. Navíc já mám hodně kamarádů z atletiky, takže se o to snažit nemusím.
T: Mám to stejně. Jak spolu trávíme čas na trénincích a potom i závodech, tak tam máme ty kamarády.
Je ještě jiný sport, který děláte? Pokud ano, je na něj ještě vůbec čas?
B: Dřív jsem plavala. Teď se o to také snažím, když je čas.
T: Taky jsem plavala, ale potom se to už časově nestíhalo a obecně mě to přestalo bavit.
Jak stíháte školu vzhledem k tomu, kolik máte tréninků?
B: Zatím se to nějak dá. Někdy je to sice docela těžké přijít unavená po tréninku a ještě jít dělat školu, ale zvládáme to.
T: Nemám tréninky každý den jako Bára, takže vše dělám ve volném čase. Ale tréninky budou přibývat, takže uvidíme.
Co tělocvik, ten máte rády?
B: Jak kdy, ale moc mě nebaví gymnastika.
T: My máme hodnou paní učitelku na tělocvik, takže se vždycky těším. Navíc tu oproti základní škole, na kterou jsem chodila, i posilujeme a to je super.
Co je pro vás v životě na prvním místě? Je pro vás důležitější sport než všechno ostatní?
T: To ne. Rodina je na prvním místě a navíc u nás rodina se sportem i souvisí.
B: Souhlasím.
Berou vám závody i celé víkendy?
B: Určitě. Když začne sezóna, tak skoro každý víkend někde jsme.
Měly jste někdy tu náladu „Ty jo, mě už to nebaví, já chci skončit“?
T: Honí se mi to hlavou před závody, hlavně před MČR. Je to vždy velké nervové napětí, a když víte, že poběžíte 7 koleček, je to strašná představa. Ale po doběhnutí si uvědomím, jak je ten sport krásný.
B: Přesně jak Tereza říkala. Někdy si to myslím na tréninku, ale ten sport nás prostě baví.
T: Přesto, že na tréninku někdy na trenéry nadáváme, je to dobrý pocit po dokončení.
Vy běháte i okruh – odpočítáváte si, kolik vám zbývá do konce?
B: Většinou ne. Kola nám ukazují. Ale několikrát se mi stalo, že jsem kola nevnímala a začala jsem to vnímat až v moment, kdy zazvonili do posledního okruhu.
Existuje nějaké místo, kam se kvůli závodům vracíte znovu a znovu?
T: Nejčastěji jezdíme na stadiony do Kladna, Mladé Boleslavi a do Berouna. Osobně mám nejradši Beroun, tam je to takové velké a prostorné. Ale na přebory Středočeského kraje jezdíme do haly do Prahy na Strahov.
B: Často se vracíme na závody Brdského běžeckého poháru a jinak, jak Tereza už říkala.
Běháte i nějaké štafety, něco v týmech nebo jako jednotlivci?
T: To je součást téměř každého závodu, kdy ve chvíli, kdy si všichni odběhají to, co mají, tak se sesbírají ti, co ještě mají síly a postaví se štafety. Vždy je to jiná vzdálenost, ale často to bývá 4×200 metrů.
Plánujete to, že byste se chtěly někdy v budoucnu zúčastnit olympiády?
T: Já jsem už byla na olympiádě dětí a mládeže minulý rok, takže můžu říct, že jsem byla na olympiádě. A to vlastně Bára taky. (smích) Ale na tu velkou si nemyslím, že bych měla.
A chtěla bys?
T: Určitě.
B: To je asi sen každého sportovce, ale je to hodně vysoký cíl.
Máte svou taktiku běhu?
T: Záleží na tom, jaké máme soupeře, a podle toho, jak celá skupina vyběhne, protože ve skupině se běží nejlíp, ale když všichni běží pomalu, klidně převezmu tempo. Jinak se ale dopředu moc nehrnu.
B: Záleží na těch závodech, každé se totiž rozběhnou jinak.
Co váš styl běhu, dokážete ho popsat?
B: No, měly by se zvedat kolena a to já právě nedělám a dělám malé krůčky, takže mi všichni říkají „cupitálku“.
T: Na to, že jsme sestry, tak styl běhu máme opačný. Jsem malá, ale kroky mám dlouhé a často mi říkají, že mám kroky jako oni.
Když jsme narazili na „cupitálka“, existují i jiné přezdívky pro vás?
B: Jenom to „cupitálku“.
T: Já žádnou konkrétní asi nemám. Ale jako rodině nám říkají „sestry Placatkovy“ nebo „další dítě Placatkových“.
Která z vás je větší nervák?
B: To je hodně těžké, protože my jsme obě dvě dost nervní. Většinou se s námi před závody nedá moc mluvit.
T: Myslím, že nemůžeme říct, která z nás to je. Záleží ale taky jak kdy, protože když to jsou menší závody, na které se těšíme klidně i týden předtím, jsme v klidu.
Máte nějaký svůj vzor?
B: Můj nejoblíbenější je Mohamed Farah. Líbí se mi jeho styl běhání.
T: Je nádherné sledovat ho při závodu, jak si to užívá, jak první 3 km běží vzadu a povzbuzuje pódium, aby mu fandilo.
Když máte svůj vzor, máte i nějaké motto, jímž se řídíte?
T: „Když nemůžeš, tak přidej víc.“
B: Mám jedno od kamarádky: „Pro běh neexistuje špatné počasí, pouze nevhodné oblečení.“ To znamená, že se dá běhat kdykoli, za jakéhokoli počasí.
T: To je i výhoda toho sportu. Nepotřebujeme žádné speciální náčiní ani období.
Přemýšlely jste někdy o tom, že byste šly na sportovní vysokou školu?
T: Na trenéra bych musela jít na vysokou.
B: Ještě nevím, co bych za vysokou chtěla, ale i nad nějakou sportovní uvažuju.
My vám moc děkujeme, že jste přijaly náš rozhovor, a přejeme spoustu úspěchů.
Foto: Jiří Kottas
