Studenti prvních ročníků jsou již nějakou dobu z adaptačního kurzu zpátky, a tak je čas se podívat, co zažili a jak se jim tam líbilo. Prváci dostali od redaktorů GymTV jednoduchý úkol, napsat si svoji vlastní reportáž. V naší redakci se sešlo mnoho různých článků a krátkých zpráviček. My jsme pro vás vybrali pět nejlepších, které si můžete přečíst.
4. – 7. září si noví studenti Gymnázia Příbram užili adaptační kurz, plný seznamovacích a zábavných aktivit pro stmelení kolektivu. Ve středu 4. září ráno se sešly jednotlivé třídy na parkovišti pod Svatou Horou. Všichni již plni očekávání a správně naladěni. Jelo se na kolech do hrachovského areálu Kymevo. Naše třída se rozdělila na dvě skupinky – rychlejší a pomalejší. Vyráželi jsme jako první. Cesta byla až na nějaké výjimky pořád z kopce, proto si ji také všichni pochvalovali. Po dojezdu do areálu jsme počkali na některé vyučující, kteří ještě vezli zavazadla. Rozdělení ubytování proběhlo bez jakýchkoliv komplikací. Už po obědě byla na řadě „seznamovací schůzka“, kde se všichni dozvěděli, jak budou rozděleni a co bude dále probíhat. A také každá třída dostala speciální úkol. Musí za dva dny nacvičit třídní hru a potřebují k tomu 10 slov a žánr. Poté probíhalo rozdělení. Já byla ve skupině 1C2 a naše první aktivita byla: Poznávací kry v přírodě s prof. Vocílkou. Bylo na nás vidět, že se známe jenom krátce, všichni jsme byli trošku nervózní. Napětí z nás během pár minut opadlo a už jsme se jenom bavili. Večer jsme si sedli venku před budovou na lavičku a do večeře jsme si povídali různé historky a informace o sobě samých. Proběhlo i „důvěrné kolečko :)“.Druhý den jsme měli na programu „Logické hry“ s prof. Heřmanem a výtvarně zaměřený blok s prof. Albrechtovou. Stavěli jsme rakety z PET lahví a zkoušeli jsme s nimi létat. Co my jsme se nasmáli a nakonec taky trochu rozbili pumpičku. Odpoledne jsme se dále poznávali a já zjistila, že mám NEJ TŘÍDU, jakou jsem si mohla přát :). Večer po večeři jsme se celá 1.C sešla venku a začali jsme přemýšlet nad hrou. No, moc dlouho nám to soustředění nevydrželo. Opět jsme si začali povídat a smát se. Potom jsme zjistila, že 1.A už má vymyšleno a 1.B už nacvičuje. Trochu nám zmrzl úsměv, ale nakonec jsme během 30 minut vymysleli skvělou hru. Většina spolužáků si už ve čtvrtek večer balila, protože v pátek odpoledne odjížděli do tanečních.V dopoledním pátečním programu jsme byli s třídní prof. Karasovou navštívit Faunu. V poledne už se hrála třídní hra. 1.A měla muzikál, 1.B loutkovou hru a my tragédii. No, nebylo to žádné oscarové dílo, ale splnila všechny pravidla, prostě se nám líbila :). Odpolední program už byl poněkud volnější, pomalu se odjíždělo. Do sobotního odjezdu zbývalo pár hodin a také „vyvolených“. Poslední večer nás dohromady strávilo asi 30. Byla to neuvěřitelná zábava. Hrál se volejbal, frisbee i fotbal.V sobotu se jelo domů. Popravdě, mně se moc nechtělo. Klidně bych si tento kurz dala třeba i na týden. JSEM RÁDA, ŽE JSME DOSTALA TAKOVOU PRIMA TŘÍDU :).
Adéla Uherková (1. C)
Adaptační kurz prvního ročníku Gymnázia v Příbrami
Je teplé zářijové ráno, středa, třetího. Zatím vzájemně nepoznané třídy vyráží po skupinách rychlejší a pomalejší na kolech na adaptační kurz. Míří do rekreačního střediska Hrachov. První dojely samozřejmě obě skupiny 1. C, protože jsme prostě nejrychlejší. Poté, co po hodině dorazily i ostatní třídy, jsme si uložili kola na umývárnu pro chatky, kde zůstala až do soboty, tedy většina do pátku, ale o tom až později. Poté, co jsme se ubytovali, jsme se jako hejno hladových supů seběhli do jídelny na oběd. Myslím, že nikdo z nás ani neví, jak vlastně ten první oběd chutnal. Když nás, námi trochu nepochopeně, rozdělili na šest skupin, každou třídu na dvě, rozmístili jsme se po celém areálu.
Tak začalo naše vzájemné seznamování. Každý profesor, u kterého jsme byli, měl zajisté velmi zajímavé a zábavné seznamovací a stmelovací hry, naneštěstí opakované omílání toho, co nás baví a jací vlastně jsme, nás už po druhém dni moc nebralo. Proto bylo úžasným zpestřením budování a následné vystřelování raket s panem profesorem Heřmanem a důvěrnostní hry s paní profesorkou, jejíž jméno si určitě zapamatuji. Teď však zpět k aktivitám, které se děly mimo program. Za naše céčko můžu, myslím s jistotou, říci, že nejvíce společenské místo naší třídy byl pokoj č. 80. Já vlastně ani nevím, čí ten pokoj byl.
Naneštěstí já, jakožto společensky neangažovaný spolužák, můžu vyprávět pouze o věcech, které se udály na pokoji č. 69. S mým spolubydlícím jsme totiž měli štěstí v neštěstí, když se nám, tedy mně, podařilo zlomit klíč od našeho pokoje a pan správce dorazil se dvěma krabicemi plnými klíčů, ale bez popisků k našemu pokoji. Spíš náhodou se nám, vlastně mně, podařilo usurpovat náhradní klíč, právě od onoho pokoje č. 80. (Klíč byl vrácen do rukou Luboše Melichara, který netušil, od čeho je, když jsem mu to řekl.) Avšak naše ďábelské plány na noční návštěvu skočily fiaskem, jelikož obyvatelky pokoje č. 80 odjely v pátek večer. Rozesmutnělí jsme poslední, tedy páteční večer prožili někteří na pokoji č. 81 a někteří ve společenské místnosti č. 3. Pátek byl vůbec velmi zajímavý den, kromě již zmiňovaných raket po obědě následovaly scénky připravené třídami pro pobavení ostatních členů kurzu. Výrazy ve tvářích 1.C poté, co viděli promyšlené, kostýmově a kulisově dokonalé scénky tříd 1.A a 1.B, prozrazovaly velmi o přípravě scénky 1.C. Nakonec mi však přišlo, že té naší se smáli nejvíce, i když to žánrově byla tragédie.
Pro mě osobně byl nejúžasnější moment, když jsem se v sobotu ráno dozvěděl, že pro kamaráda z 1.B jedou dodávkou až do Hrachova, a že mě vezmou s sebou. Nakonec jsem si ale přišel hloupě, když jsem se loučil se zbylými statečnými, kteří jeli i zpátky na kolech.
A nějaké slovo na závěr? Po absolvování adapťáku jsem si naprosto jistý, že moje obavy z toho, že moje třída nebude ta nejlepší na škole, byly zbytečné.
J. Zeman (1. C)
Adaptační kurz prvních ročníků 2013
Skončily prázdniny a my jsme vkročili do nové etapy našeho života. Snad každý z nás prváků se prvního dne v nové škole bál, ale zároveň se těšil, až pozná nové lidi. Právě k tomu nám měl pomoci adaptační kurz, který se uskutečnil záhy po zahájení školního roku, a to od středy 4. 9. Na tento kurz jsme se dopravovali na kole, což pro většinu z nás byla celkem výzva.
Ve středu ráno v 8:30 jsme se všichni sešli na parkovišti pod Svatou Horou a byli jsme rozděleni do dvou skupin, rychlejší a pomalejší. Přibližně po 17 minutách vyrazila první skupina v čele s paní učitelkou Karasovou, naší třídní učitelkou. Zanedlouho vyrazila i skupina pomalejších, ale po chvilce jsme se jim ztratili z dohledu, jelikož jsme nasadili docela svižné tempo. Cesta byla většinou z kopce, ale sem tam se nějaký ten kopec objevil. Po hodině a půl se nám před očima ukázala velká bílá cedule s nápisem Hrachov a my si mohli gratulovat, že jsme cestu přežili a teď už budeme jen relaxovat a seznamovat se. Zbývalo už jen sjet k potoku, u kterého stálo rekreační středisko, náš „domov“ na následující tři dny. My rychlejší jsme se usadili ve stínu na lavičce, a abychom se zabavili, začali jsme hrát černé historky. Po necelé hodince se objevila i pomalejší skupinka paní učitelky Albrechtové a za nimi i zbylé dvě třídy. Zavazadla, která byla na místo dopravena auty, jsme si vyzvedli v hale jídelny a rozdělili se do pokojů po čtyřech. Následoval oběd a poté jsme se všichni sešli, abychom se rozdělili do skupinek. Každá třída byla rozdělena na dvě části a byl zhotoven rozpis aktivit. Jako bonus a úkol na celé tři dny dostala každá třída seznam se slovy, na která musela vymyslet divadelní představení. Po odpoledním klidu se každá skupinka odebrala ke svému vedoucímu a začaly první seznamovací aktivity. Naše skupina 1.C2 se odebrala na kopec nad střediskem a společně s panem učitelem Vocílkou se začala seznamovat. Aktivity o důvěře, o společné domluvě či vzájemném poznávání se, to vše jsme spolu první den prožili. Začátky byly rozpačité, ale po chvíli jsme se všichni uvolnili a začali se opravdu bavit.
Po večeři se naše skupina 1.C2 sešla na lavičce vedle budovy a začali jsme si povídat. Přidalo se k nám i pár lidí z druhé skupinky a bylo opravdu neuvěřitelné, že po pár dnech jsme si povídali jako dlouholetí přátelé. Začínalo být chladno, přemístili jsme se proto dovnitř budovy, provedli každodenní hygienu a několik z nás pokračovalo v poznávání na pokoji č. 80 (našem pokoji). Povídali bychom si dlouho do noci, ale bohužel byla večerka a všichni se museli odebrat do svých pokojů.
Ranní vstávání nebylo zrovna lehké, ale nakonec jsme to všichni nějak zvládli. V 8 hodin jsme se sešli v jídelně a společně se nasnídali. Naše dopolední aktivita spočívala v sestavení rakety ve dvojicích a jejím následném vypuštění do vzduchu. Všichni jsme se náramně bavili a pořádně nám vyhládlo. Po odpoledním klidu se skupinky opět odebraly ke svým vedoucím. My jsme měli paní učitelku Albrechtovou a naše aktivita spočívala v tom, že si každý obkreslil svou ruku a snažil se do ní zapsat či nakreslit různé informace o sobě. Druhou část naší aktivity tvořilo malování na obrovský papír přes celý stůl. Tempery, které patřily na papír, se u pár lidí objevily i na obličeji či oblečení… Následující večeře byla celkem vtipná, protože na nás pomalované ostatní koukali opravdu zvláštně. Po večeři se naše třída opět sešla na pokoji č. 80 a začali jsme pracovat na přípravě divadelní hry. Trošku se nám to zvrtlo a skončilo to amatérskou pěveckou hodinkou doplněnou vtipnými tanečky. Nakonec jsme ale hru vymysleli a začali ji secvičovat. Původně to měla být tragédie, v našem podání však skončila komedií. Unaveni jsme se odebrali do koupelen a následně na pokoje.
Po snídani jsme se vypravili s paní učitelkou Karasovou do nedalekého Domova fauny. Prohlídka areálu a výklad o zachráněných zvířatech pro nás byla určitě příjemně stráveným odpolednem. Po obědě každá třída předvedla svou divadelní hru ostatním, a protože poté hodně lidí odjelo, následující aktivita skončila hraním volejbalu na hřišti.
Celý adaptační kurz byl opravdu příjemným zážitkem, na který nikdo z nás nezapomene, a seznámili jsme se tak, jak by málokdo očekával. Poznala jsme skvělé lidi, se kterými se rozumím a je mi s nimi hezky. Už se opravdu upřímně těším na následující čtyři roky s nimi strávené.
Lucie Růžičková (1.C)
Adaptační kurz, 1. A.
Dne 3. 9. 2013, krátce po začátku školního roku, se první ročníky gymnázia zúčastnily adaptačního kurzu v Hrachově. Našimi dopravními prostředky byla kola, na kterých jsme jeli jak na místo předem určené, tak i zpátky do svých domovů. Ačkoliv cesta na kurz byla pro někoho náročná a ani pády z kol nechyběly, všichni jsme to zvládli a v pořádku dojeli. Byli jsme unavení, bolely nás nohy i záda a chtěli jsme si aspoň na chvíli odpočinout. Hned po příjezdu jsme si rozdělili pokoje a začali se ubytovávat. A tím také začalo seznamování ve třídách i mezi třídami, což také bylo účelem, stejně tak jako si užít zábavu.
Když jsme byli všichni kompletně ubytovaní, společně jsme se sešli venku, kde jsme byli seznámeni s pravidly a s tím, jak bude celý kurz probíhat. Museli jsme se ve třídách rozdělit na dvě skupiny, ve kterých jsme se účastnili po celý den připravených programů od jednotlivých učitelů. Dále jsme jako třídy losovali o tom, jaké představení zahrajeme v předposlední den kurzu. Naše třída si vylosovala muzikál a první slova, která padla, byla: „To snad ne!“
Nebyl čas na debaty, jelikož jsme se museli připojit k paní učitelce na odpolední program. Vymýšleli jsme rituální tanec a dělali různé hry na důvěru jako například převést své spolužáky se zavázanýma očima přes předem stanovenou trasu s různými překážkami. Po večeři jsme se jako třída sešli venku s tím, že se domluvíme na našem muzikálovém představení. Nejdřív jsme vůbec netušili, co by to mělo být, ale pak nás napadla parodie na High School Musical, a tak vzniklo naše Haisko. Ten večer jsme tedy vymysleli název a rozdělili si pár rolí, přičemž jsem si jako profesionálové vytvořili plakáty oznamující naše vystoupení.
Druhý den jsme šli na místní záchrannou stanici, kde jsme vyslechli, co je jejím účelem, a vše, co je jejími povinnostmi. Prohlédli jsme si nejrůznější zachráněná zvířata, jako byla například liška a kuna, se kterou máme dokonce fotografii. Po obědě jsme se znovu sešli kvůli muzikálu a vymýšleli jsme jeho děj, u čehož jsme se opravdu nasmáli. Odpoledne jsme vyráběli rakety z plastových lahví a venku na hřišti je odpalovali. Nejdřív jsme zkoušeli, jestli nám vůbec poletí a nakonec z toho vznikla soutěž o to, komu doletí výše, popřípadě nejdále. Nejlepší raketu měli kluci, i když dívky jim silně konkurovaly. Večer se nesl v duchu muzikálu a už jsme začínali postupně nacvičovat a vymýšlet písničky, které zazpíváme. Čas nás ale tížil, protože představení jsme měli zahrát následující den odpoledne, jelikož většina studentů odjížděla dříve domů kvůli tanečním kurzům. Zkoušeli jsme kolem tří hodin, snědli všechny kousky buchet, co byly v jídelně a po desáté hodině večerní, jsme usoudili, že jsme odvedli dobrou práci a můžeme jít do svých pokojů spát.
Předposlední den kurzu jsme vytvářeli umělecká díla a povídali si o sobě. O svých kladných a záporných vlastnostech, o tom, co máme rádi a co nemáme, jak trávíme svůj volný čas a jaké jsou naše koníčky. Myslím, že toto byl jeden z programů, kde jsme o ostatních zjistili co nejvíce, pokud nepočítám volný čas, ve kterém jsme se navzájem také poznávali. Hned po obědě jsme se znovu společně všichni sešli a ještě jednou si pro jistotu vyzkoušeli celý muzikál. Ani jsme se nenadáli a už jsme byli jako první na řadě s vystoupením. Všechno jsme zvládli, nic nepokazilo a sklidili jsme potlesk od dalších dvou tříd a učitelů. Potom jsme už jenom s úsměvem sledovali další představení, což byla loutková hra a tragédie. Někteří hned po vstoupení začali odjíždět domů a ti zbylí se opět připojili k učitelům na poslední odpolední program, kde naše skupina vyšlapala velký kopec, po kterém jsme stěží popadali dech. Po odpočinku jsme hráli nejrůznější hry ve sportovním odvětví.
Ačkoliv nás bylo méně než na začátku, poslední večer byl ten nejlepší. Všichni jsme si nalezli do jednoho pokoje a vykoupili malý místní bufet. Cpali jsme se gumovými hady, brambůrky, lízátky a dalšími nejrůznějšími dobrotami. A i když byla tma a celkově pozdě, rozhodli jsme se, že si půjdeme zahrát volejbal. Z této hry nakonec sešlo, protože jsme na míč opravdu neviděli, a tak jsme se začali bavit jinými hrami, mezi nimiž byly i rybičky. Bosýma nohama jsme běhali v písku a byla nám zima, ale přesto nás to neodradilo. Ale i to nás po chvíli omrzelo, a tak jsme začali zpívat nejrůznější písničky na celý areál, že nás museli všichni slyšet a došlo i na vánoční koledy. Pár minut před večerkou jsme se vrátili do budovy s tím, že si umyjeme nohy a povedlo se nám vytopit celou koupelnu. Nešel nám totiž zastavit kohoutek a nevěděli jsme, co máme dělat. Všechno jsme ale museli zdokumentovat společnou fotografií s rozesmátými obličeji. Nakonec nám nezbývalo nic jiného, než dojít pro učitele, kteří celou situaci zachránili. Pak jsme si radši řekli, že už jen uklidíme na pokoji po našem mejdanu a půjdeme spát. Ráno jsme se nasnídali, vyklidili pokoje a netrpělivě čekali na odvoz rodičů. Většina z nás nakonec volala s „prosíkem“ svým rodičům, aby si pro své děti na konci kurzu přijeli a odvezli je v pohodlí auta domů. Přece jen se ale několik odvážlivců a zdatných sportovců našlo a ti se vraceli zpátky na dvou kolech.
Určitě jsme si všichni adaptační kurz užili, získali spoustu zážitků, na které budeme vzpomínat, ale hlavní je, že jsme poznali nové kamarády a jako třída se pevně stmelili dohromady.
Marcela Tomková (1.A)
Adaptační kurz 1. ročníků 2013
Dne 4. 9 2013 jsme vyrazili z parkoviště pod Svatou Horou na takzvaný „adapťák“. Kola, která byla našimi dopravními prostředky, na některé působila trochu hrozivým dojmem, ale nakonec se nenašel nikdo, kdo by trhal partu a na kole nejel.
Cesta byla zcela bezproblémová, jelikož byla převážně z kopce. Ihned po příjezdu jsme se rozdělili do pokojů a začali jsme se vybalovat. Po aspoň částečném zabydlení následoval nástup, při kterém byla každá třída rozdělena na dvě skupiny a to z důvodu ideálního počtu pro naše budoucí seznamovací aktivity. Vzápětí jsme dostali pokyn k vybrání zástupce z každé třídy. Trochu nesměle, ale přece z každé třídy vyrazil jeden student pro vylosování tématu k našemu celopobytovému úkolu. Bylo to secvičení scénky či hry v rámci spolupráce v každé třídě. Zástupci si mohli vylosovat jedno ze tří možných témat nebo jinak řečeno žánrů, a to komedie, tragédie či loutkohry. Zdá se vám to jako lehký úkol? Ne tak docela, jelikož každá třída dostala ještě malý aršík se slovy, která se musí vyskytnout ve hře, a že dané slova jako například surikata, cynik, basa, strmý, síť kolikrát nebyla moc jednoduchá zakomponovat. Hru jsme měli secvičit o předem sjednaných volnech, což byl polední klid a osobní volno. Hru měla každá třída předvést v pátek o „poledňáku“.
Jinak, program se vždy rozděloval na dopolední a odpolední. Což znamenalo každou část dne jiný kantor, tedy i diametrálně odlišný program. Pokud bych měl jmenovat: s paní profesorkou Karasovou jsme navštívili Domov fauny v Hrachově. Hledání pokladu pomocí GPS vymyslela paní profesorka Pavelková. S paní profesorkou Albrechtovou jsme se poznávali a kreslili temperami. Čas strávený s paní profesorkou Očenáškovou byl zaměřen na logické kvízy. Stavění a vypouštění vodních raket, to byla aktivita s panem profesorem Heřmanem. A sportovní hry v lesích obstarával pan profesor Vocílka. Musím uznat, že program byl velice pestrý, různorodý a zajímavý a opravdu každý si našel aktivitu, která ho bavila a naplňovala. Ale pomyslným vrcholem „adapťáku“ byly naše amatérsky secvičené třídní hry. V pátek krátce po obědě jsme se sešli na malém kopečku opodál hlavní budovy, kde jsme si rozdávali žánry her. Jako první vystoupila 1.A se svojí precizně secvičenou muzikální komedií „Hajsko“. Což byla opravdu povedená parodie na slavný teenagerský muzikál „High School Musical“. Další byla logicky na řadě 1. B se svojí „slovně vyčerpávající“ loutkovou hrou, ve které se panu Strmému zdál opravdu nelogický sen o všem možném. Poslední hra byla z dílny 1.C a žánrově se řadila mezi danou tragédii a komedii. Příběh byl o koupi plyšové surikaty a následné „tragické“ bouračce.
Adaptační kurz, jak už název napovídá, se zaměřoval na adaptaci na nové lidi a já myslím, že účel byl splněn na 150 %. Všichni jsme se navzájem poznali, skamarádili, získali důvěru a to nejen ve třídě, ale i mimo ni. A právě ta nově nabytá důvěra a kamarádství bude hlavním klíčem k našim budoucím úspěchům, protože nikomu se dobře nepracuje ve falešném kolektivu, nemám pravdu?
Petr Moutelík (1. C)