Nejčastěji se s ní setkáte ve školní knihovně, ale také na různých kulturních akcích v Příbrami. Ráda vám poradí, která knížka právě „frčí“, a doporučí zajímavou četbu vám i pedagogům. Taková je knihovnice Gymnázia Příbram Edita Vaníčková, která přijala pozvání k rozhovoru pro web GymTV.
Jak byste třemi až pěti slovy popsala svoje dětství?
Idylické a asi nejdůležitější byl turistický oddíl mládeže, kde jsem trávila dětství.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Knihovnicí.
Takže se vám splnil sen?
Ano. Dokonce jsem si doma na všechny knížky udělala výpůjční protokol, dala jsem si tam ty kartičky a hrála si na knihovnici.
Měla jste ještě jiné povolání než knihovnice?
Měla. Po střední škole jsem dělala chvilku redaktorku v Periskopu a potom redaktorku v příbramské televizi.
Co vás vedlo k tomu stát se knihovnicí?
Knížky. Já jsem byla v knihovně pečená, vařená.
Jaká nejzajímavější nebo nejvtipnější příhoda se vám zde za práci knihovnice stala?
Ono jich bylo spousta, ale já si teď nemůžu vybavit žádnou. Asi nejzajímavější momenty mám tady s knížkami. A se studenty. Vzpomínám si třeba na situaci, když přijdou studenti těsně před maturitou a sdělí mi tady mezi dveřmi, že ještě nic nepřečetli, nic vlastně číst nechtějí, ale musí, tak ať jim něco dám. Tak to je vždy těžký oříšek a vždycky mám radost, když si za prvé něco odnesou a pak přijdou a sdělí mi, že se jim to líbilo a že by třeba dokonce chtěli od toho autora ještě něco jiného. Protože se jim to tak líbilo. Tak to jsou pěkné chvilky.
Co máte na práci nejradši?
Studenty.
Jak často si zde lidé vlastně půjčují knížky?
Na to máme statistiky, takže to vím tak nějak v celku přesně, liší se to samozřejmě, ale zhruba za jeden měsíc půjčíme asi tak 300 knih.
Půjčují si knihy mladší žáci, nebo spíše ti starší?
Samozřejmě si půjčují nejvíc studenti 3. a 4. ročníků, protože se musí připravit k maturitě, takže to jsou nejčastější naši zákazníci a potom sem chodí i studenti z nižších ročníků víceletého gymnázia, ale ti většinou chtějí něco prostě pro zábavu, pro volný čas, ale jsou to velcí čtenáři.
Půjčují si knížky i učitelé?
Ne všichni, ale někteří velmi často.
Jaký typ knížek se zde nejčastěji půjčuje, kromě maturitních?
Kromě těch maturitních, tak právě třeba často učitelé chodí pro současné autory – naše české. Těch tady máme docela dost a většinou alespoň něco zajímavého od těch autorů se dá najít. Tak to je hodně zajímá. Méně už třeba světoví autoři, tak ti se nepůjčují zase úplně tak často jako ti naši čeští. A myslím, že úplně nepůjčovanější kniha, já jsem se na to teď nedávno dívala, v loňském roce byla Petr a Lucie od Romaina Rollanda.
Máte nějakou oblíbenou osobnost? Nějaký vzor?
Tak to zcela určitě spoustu. Ale teď jsem si nedávno vzpomněla na jednu takovou historickou osobnost, o které mi přijde, že se o ní moc nemluví, a přitom je to velký hrdina, a to je Alois Eliáš. Předseda protektorátní vlády. To byl vlastně takový tichý hrdina a málo se něm mluví.
Čím vás zaujal?
Mně totiž přišlo, že on byl ve velmi těžké situaci, když vlastně jako předseda vlády protektorátní vlády zároveň byl hrdinou protifašistického odboje. Vedl ho. A za to ho také nacisté popravili. Velmi záhy a nepomohlo mu, že to byl významný politik a říkala jsem si, že on v té chvíli vlastně věděl, že tak jako tak to bude mít vždycky těžké, protože pokud válka dopadne dobře, tak bude hodnocený jako kolaborantský politik, a pokud dopadne špatně, tak ho nejspíše popraví za odboj, což se stalo. Takže si myslím, že to vlastně byl takový hrdina beze zbraně.
Druhou část rozhovoru vám přineseme v příštích dnech.