Na začátku měl geniální nápad – jet Land Roverem do Afriky. Ten plán měl ale drobnou trhlinu, totiž že žádný Land Rover nevlastnil. A tak Afriku projel nejhorším autem Evropy, trabantem. Teď jím zdolal i Jižní Ameriku a snaží se lidi přesvědčovat o tom, že můžou dělat cokoliv, pokud budou chtít. Cestovatel a novinář Dan Přibáň.
Jak se člověk stane cestovatelem?
Neexistuje, že se člověk stane cestovatelem. Tak to prostě není. Nějak to k tomu spěje a buď to má člověk v hlavě nastavené tak, že si jde pořád za svým, nebo to tak nemá. Ale nic mezi tím není. Důležité je uvědomit si, že můžete. A nejde o to, jestli se stanete cestovatelem nebo kosmonautem. Lidé nevědí, že můžou. Myslí si o nás, že jsme nějací vyvolení – že my máme nějaké sponzory a oni ne. Že my máme nějaké zázračné informace a oni ne. Já jsem půl roku před tím, než jsme startovali, nevěděl o Jižní Americe vůbec nic. Jde jenom o to, aby lidé udělali – cvak – a najednou si uvědomí, že můžou cokoliv.
Proč to neudělají?
To je přece klasické heslo, že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Všichni to vědí, ale nikdo se tím neřídí. Všichni o tom mluví, sdílejí tahle motivační hesla na Facebooku, ale nedělají to. Když se podíváte na zeď na Facebooku, čím větší tragéd, tím víc takových hesel sdílí.
Lidé často říkají, že jim chybí peníze a čas…
Jediné, co na to člověk potřebuje, je opravdu ten čas. Ale i ten si může udělat. Nemusí chodit do práce, to přece není povinnost. A peníze? Znám Francouze, kteří přešli Afriku pěšky. Neměli prachy, odletěli do Kapského města, vystoupili z letadla a řekli, že jdou do Izraele. Šli tři roky, podle modelu českého trempa vždycky u někoho zaklepali a řekli: „Dobrý den, my jsme šílení Francouzi, jdeme pěšky přes Afriku, nemáte nějakou postel?“ „Pojďte dál, vy jste magoři.“ A takhle se o ně starali lidi tři roky a stálo je to naprosto směšné peníze, ale tohle jsou věci, které může dělat úplně každý. Když chcete, tak můžete… testováno na lidech. O tom to je. Stát se cestovatelem může každý, kdo chce cestovat. Jenom si to musí uvědomit. A musí také něco kvůli tomu obětovat.
Co jste obětoval vy?
Já si myslím, že nic. Mě to prostě baví. Já třeba doteď nemám doma topení, ale mně to přijde jako drobnost. Buď dám sto padesát tisíc za topení, nebo za kontejner do Jižní Ameriky a zpátky.
Symbolem vašeho cestování jsou dva trabanty, Egu a Babu. Jak přišly ke svým jménum?
Mé dceři Anžece bylo asi půl roku, když z ní vypadlo její první slovo egu. Máma to nebylo, táta to nebylo a my nevěděli, co si s tím zásadním slovem počít. V té době jsme postavili první trabant a neměli jsme pro něj jméno, a tak jsme ho pojmenovali Egu, protože to nic neznamenalo a dobře se vyslovovalo. Dva roky nato jsme chystali do Afriky druhé auto a Anežka říkala pískovišti babu. To se nám líbilo, znělo to tak africky a nakonec se ukázalo, že je to normální africké jméno. Teď jsme po Anžece chtěli, ať vymyslí jméno pro Jawu, jenže jí bylo skoro šest a už o tom moc přemýšlela. Tak jsme tu motorku pojmenovali po ní – Anežka.
A proč jsou zrovna žluté?
To je taky náhoda. Já jsem chtěl nějakou drsnou pískovou žlutou. Jedním z našich prvních partnerů byl ÚAMK a oni řekli, že nám auto nalakují, ale může to být jen žlutá. Úplně jsem tu barvu nesnášel. Pak to auto nalakovali a ukázalo se, že to je nejlepší barva, jaká může být. Vypadají na ní dobře loga, celé to vypadá hrozně závoďácky a hlavně se to skvěle fotí a točí. Žluté je v přírodě strašně málo a z každého prostředí hezky vyleze.
Ještě než jste vůbec vyjeli do Jižní Ameriky, museli jste řešit dost problémů…
To k tomu patří. Ve skutečnosti je celá cesta o překonávání problémů. Lidé se ptají, co z toho máme, když pořád jezdíme v autech… Jde o to, že si člověk před sebe dobrovolně klade překážky. Ještě než jsme vyjeli, tak už kluci neměli prachy. Pak jsme zjistili, že pionýr to prostě neujede. A když už jsme tam byli, nechtěli nám zase v přístavu dát auta. No a pak přijeli Poláci a ti taky neměli prachy. Ale o tom to je.
Projeli silnici BR319, přezdívanou jako stezka duchů. Proč je tak obávaná?
O tuhle silnici se totiž nikdo nestará, v roce 1988 byla prohlášena za neprůjezdnou. Má šíleně špatnou pověst, už jen samotné překonání obavy z toho, co to udělá, až tam vjedeme, bylo náročné. Ohromná výzva. Nakonec jsme ale zjistili, že není tak zlá (smích). Vždycky, když jsme do něčeho šli, byl jsem přesvědčený, že to zvládneme. Ale tady jsem si poprvé říkal, že to nemusí vlastně dobře dopadnout. Už to reálné riziko, že na druhé straně nevyjedeme ven… Ale bylo to super. To si člověk najednou uvědomí, že pro to se narodil. Ne, aby tady řešil daňové přiznání nebo se rozčiloval s prezidenty. Rok předtím jsme tam byli s tatrou a vjeli jsme tam v nejhorším období dešťů. Já stál po pás ve vodě, v jedné ruce foťák, v druhé kameru a navigoval jsem tatru. Pak se ukázalo, že okolo plavou kajmani. A člověk najednou zjistí, že je to strašně super. Je daleko lepší stát ve vodě s kajmany, než se tady otravovat s nějakým blbem.
Kde se vzal nápad pouštět peruánským dětem Krtka?
To jsou takové roztomilé náhody. BenQ nám dalo projektor a protože konečně někdo dělá rozumné PR, chtěli k tomu nějaký příběh. Vymysleli, že bychom se mohli koukat v pralese na české filmy. To byla úplná blbost, kdo by to dělal… Nakonec jsme se dobrali k tomu, že budeme dětem pouštět pohádky. Hledali jsme někoho, kdo se stará o děti v Peru – a objevili nadaci Inka s úžasnou paní Vilímkovou.
Který díl se dětem líbil nejvíce?
Vyhrál Krtek chemikem, protože na něj pořád padají nějaké předměty a následoval Krtek a žvýkačka. Těmi jsme vždycky začínali, děti u toho vřískaly. Ukázalo se, jak geniální kreslená pohádka s neuvěřitelným přesahem to je! Ty děti z něj byly úplně nadšené.
A potom jste málem přišli o auta.
To byla jenom naše blbost. Přijeli jsme na pláž a bylo vidět, že tam občas projelo auto nebo motorka. Podle místních se to projet dalo. Tak jsme se rozjeli, bylo to vážně super, jenže Marek nalil do té Jawy někam vodu a ona mu zdechla. Bylo to v takové zátoce, my zastavili v její špičce. A najednou, během pár vteřin, se zvednul vítr a vlny začaly dorážet na auta. Jakmile vlna přešla jednou přes auto, tak se ponořilo o dvacet centimetrů do písku. Teď si vezměte, že to auto váží tunu. Šílený psycho. Byla to hodně velká kravina, ale zase je z toho super historka. Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.
Co když se ohlédnete zpět za Jižní Amerikou?
Lidi se často ptají, jestli Afrika byla hroší než Jižní Amerika. Jižní Amerika byl hrozný masakr hlavně kvůli náročnosti cest, ale člověk má pořád pocit, že není tolik krutá. Hlavně kvůli prostředí a lidem. V Africe se zase člověku pořád zdá, že po něm někdo jde a pořád čeká nějaký podraz – byť lidé tam jsou velmi milí, a proto mám Afriku pořád nejradši. Úřady jsou sice divné a jídlo tam nemají nikdy dobré, ale až v Jižní Americe nám vybrali auto. Vytloukli nám okno a ukradli jenom Zdeňkovo oblečení, i když Zdeněk nemá úplně shodný názor na to slovo „jenom“.
Jak vnímáte zprávu z nedávné doby, že v Pákistánu unesli dvě mladé Češky?
Trasa, kterou ty holky jely, je standardní cesta do Indie. Nevede sice přes úplně bezpečné území, valné většině lidí se tam ale nic nestane. O tom je to dobrodružství, protože podstatou dobrodružství je nebezpečí. S tím tedy souvisí, že budu cestovat přes zemi, kde se může něco přihodit. Teprve tam člověk poznává sám sebe a přehodnotí si svět. Daleko horší, než že ty holky unesly – byť je to strašně smutný – je to, co dělají Češi. Sedí doma na prdeli u Facebooku, schovaný za svými nicky, a kydají tam nějaký kecy… Všichni lidi, kteří cestují, ty holky brání a mají pro ně pochopení. Všichni lidi, kteří necestují a nikdy v takové zemi nebyli, říkají, že jsou to krávy. Lidi, kteří by měli mlčet, protože o tom vůbec nic nevědí. Češi neumějí podržet své lidi v průšvihu a to je strašně blbá vlastnost. Nám, kdyby se něco takového stalo, tak nás tady sežerou. Protože jsme známí.
Báli jste se někdy o sebe vy?
My se nikdy nebáli o sebe. Báli jsme se o auta, že se nám někde definitivně rozpadnou nebo zůstaneme někde viset, ale nikdy jsme neměli strach, že nás někdo odkrouhne. Stalo se nám ale v Zambii, že jsme spali a najednou přijel obrovský pick-up, z něj vyskákala banda lidí s puškama a se samopalama. Byli fakt divný. Pak z nich vylezlo, že jsou nějaká místní domobrana a že spíme někomu na poli a báli se, jestli se nám něco nestalo.
Inspirovali jste někoho svým cestováním?
Jasně, ať už jsou to mladí lidé, co si nekoupili kuchyni a místo toho jeli do Keni nebo ať je to kluk ze Slovenska, který vzal babetu a jel s ní do Tater. Pak taky máme Holanďany, které jsme potkali v Namibii a jenom proto, že nás potkali, tak si koupili Citroën Ami7 a jeli s ním do Afriky. To je vážně moc hezký.
Je takových lidí hodně?
To nás na tom hrozně těší, jejich totiž strašně moc. Jsou lidi, kteří mají sen a sami sebe přesvědčují o tom, že nejde splnit. Nemají totiž v hlavě přepnuto, že můžou. A pak někde uvidí nás, že jsme to udělali s trabantem a uvědomí si, že můžou taky. My je nezměníme. Ale ty, co stojí na okraji nějakého srázu a bojí se skočit, můžeme popostrčit. Je jich dost a my z toho máme radost.