Díky projektu Comenius se již před časem stalo německé gymnázium v Aurichu jednou z našich partnerských škol. Po nějaké době se ukázalo, že obě školy mají více společného, než by se na první pohled mohlo zdát – mimo jiné i existenci fungujícího školního orchestru.
Díky tomu spatřila světlo světa myšlenka, že by oba orchestry mohly spojit síly a zkusit si zahrát společně. Tato skvělá myšlenka naštěstí nezapadla, což byl také důvod, proč se naše skupina sešla rozespalá a unavená, ale v napjatém očekávání věcí příštích ve středu 25. dubna v pět hodin ráno na parkovišti před kulturním domem.
Když jsme vyčkali příjezdu minibusu, který se měl stát na příštích deset hodin naším útočištěm, a naložili do něj zavazadla a nástroje, rozloučili se s rodiči, nasedli do minibusu, který byl tím pádem stoprocentně obsazen a zevnitř se zdál ještě mnohem menší, než předtím zvenku, a konečně jsme vyrazili na cestu.
Její první úsek velká část osazenstva prospala, ale s přibývajícím časem a kilometry jsme se pomalu začínali nudit, takže jsme se uchýlili ke zpěvu a kytaře. V poslední fázi cesty do Aurichu jsme prošli rychlokurzem němčiny paní profesorky Šmolíkové a pokračovali postgraduálním studiem v podobě předčítání frází z příručky německé konverzace, jejíž autoři zjevně počítali s potřebami všech možných typů lidí, protože do sekce pod názvem „Nouzové situace“ zařadili větu „Proč jsem zatčen?“, zatímco prostému „Kde jsou prosím toalety?“ zřejmě žádnou velkou důležitost nepřikládali.
Po příjezdu do Aurichu, kde jsme všichni obdivovali svěží zeleň trávníků i sytě červenou barvu neomítnutých cihel, ze kterých byly postaveny prakticky všechny budovy, jsme se seznámili se svými německými rodinami a odjeli se k nim ubytovat.
Všichni jsme se těšili, jak alespoň na pár dní unikneme vyučování, ale člověk míní… A tak jsme hned druhý den ráno vyrazili se svými Němci do školy. Nejprve jsme měli dvě hodiny vyučování a pak jsme šli na prohlídku školy, která je oproti té naší gigantickým komplexem. Následovalo oficiální přivítání na německé půdě a pak zkouška českého orchestru. Po jejím skončení jsme šli na oběd do školní jídelny, kde jsme po ochutnání oběda sborově pěli chválu na českou kuchyni.
Po obědě jsme vyrazili na prohlídku města, obzvláště jeho historických částí, což se ale na první pohled nedalo spolehlivě rozlišit, protože červené cihly, o které se pečuje, patrně vypadají za deset let téměř stejně jako za sto. Šli jsme do historického muzea, ale naše skupina byla poměrně velká, takže jsme se rozdělili na dvě, a zatímco jedni si prohlíželi památky, druzí měli rozchod. Z aurišských památek jmenujme například zámek, luteránský kostel a jeho o kousek vedle stojící věž, hrobku a spoustu dalších. Po návratu do školy proběhla první společná zkouška obou orchestrů, ze které myslím všichni zúčastnění odcházeli s více než dobrým pocitem.
Program na následující den, na pátek, byl inzerován jako Wattwanderung, prohlídka bahnitého mořského břehu, který byl zároveň něčím na způsob národního parku. Přijeli jsme na pobřeží, nazuli gumovky a vydali se na cestu. Zem se do moře svažuje jen velice pomalu, takže je prý možné jít přílivovým bahnem celé kilometry. Zatímco jsme jím čvachtali a klouzali a příležitostně do něj i zapadali, poslouchali jsme zapálený výklad naší průvodkyně o bohatém životě v této oblasti, z nějž většina byla bledě žlutá, červovitá a dlouhá 2-3 mm. Našli jsme ale také kraby, ústřice, některé další mlže, šneky a tvora zvaného Wattwurm, což je v češtině podle všeho pískovník rybářský, i když o písku v tomhle případě nemůže být řeč.
Po překonání vzdálenosti několika set metrů jsme se vyzuli z gumovek a zablácení, ale šťastní, že máme pod nohama skutečně pevnou zemi, jsme vyrazili na cestu za dalším bodem přímořského programu – tulení stanicí. Tam jsme si poslechli velmi výmluvně překládanou přednášku nejen o tuleních, ale i o ostatních ploutvonožcích a zhlédli film (v němčině a bez překladu) o navracení tuleňů umístěných na stanici zpět do jejich přirozeného životního prostředí a nakonec i krmení těch, kteří se zatím zpět do přírody vrátit nemohou. Po návratu do Aurichu byla další společná zkouška na koncert, který se měl konat nazítří.
Velká část našich německých ubytovatelů byla věřící a někteří se v sobotu dopoledne připravovali na konfirmaci, takže většina Čechů se rozhodla znovu si projít město. Lepší počasí jsme si vážně mohli vybrat jen těžko. Skoro celé půldne lilo jako z konve. Počasí bylo vlastně celý týden tak nějak aprílové. Asi se prostě o nějakých dvacet, pětadvacet dní zpozdilo, což, bráno v širších souvislostech, není nic zas tak hrozného. Prostě náš výlet skončil tak, že jsme nejhorší déšť proseděli v kavárně a pak jsme sháněli dárky a suvenýry domů.
Ve dvě hodiny odpoledne jsme se sešli ve škole a započali finální přípravy na večerní koncert, kde jsme měli hrát tři společné skladby a potom každý orchestr sám několik svých. Koncert samotný se podle mého názoru vydařil a diváci si soudě dle potlesku mysleli totéž. Po koncertě probíhal česko-německý večer. Každý národ si připravil svá typická jídla a nápoje, takže se na stole sešla pestrá škála obého a každý si přišel na své. Této příležitosti jsme také využili k hlubšímu seznámení s němčinou a naopak seznámení Němců s češtinou, takže my jsme se propracovávali Gutentagy a oni dobrými dny, na pozadí zněl klavír a zdálo se, že si všichni celkem užívají.
V neděli byl program poněkud volnější, a tak jsme se všichni sešli až večer, kdy bylo oficiální rozloučení, poněvadž druhý den ráno odjížděla česká skupina do Lipska. Vyzkoušeli jsme si loupání krevet a také jsme ještě o trochu víc prohloubili znalosti němčiny a Němcům vysvětlili záhadná zákoutí jazyka českého, jako je například pátý pád a jiné lingvistické lahůdky.
Pondělní ráno se neslo v duchu horečného dobalování a později i loučení, i když ne na dlouho, jak nám naši němečtí přátelé vehementně připomínali slovy, která by se dala nejpřesněji zapsat asi jako: „Ufitime sé v čerfnu.“
Naše česká výprava se pak vydala na další několikahodinovou cestu, tentokrát do Lipska, města všem hudebníkům (no dobrá, tak aspoň většině) známého jako jedno z působišť J. S. Bacha. Po příjezdu jsme se ubytovali ve velmi zajímavě situovaném hostelu poblíž Hauptbahnhofu, hlavního nádraží. Šli jsme si prohlédnout Thomaskirche, jeden z kostelů, kde Bach působil jako varhaník. Před kostelem se tyčil monumentální Bachův památník a asi tak o dvacet metrů dál stál jakýsi akordeonista a vyhrával Mozarta jako o život. Po prohlídce jsme měli rozchod, který většina lidí využila ke shánění dárků z výletu pro rodinu a přátele.
Když jsme se dostali zpět do hostelu, bylo třeba vyřešit nový problém. Je lepší se ve spánku udusit dusným vydýchaným vzduchem v pokoji, nebo okna otevřít a vystavit tak své po tichu toužící ušní bubínky hluku tramvají projíždějících pod okny ve velmi krátkých intervalech a křiku lidí procházejících (i když častěji potácejících se) po ulici? Žádná volba, spíš jen alternativa. Nakonec jsme se rozhodli nechat okna otevřená a riskovat všechny obtíže s tím spojené, takže se po nedostatečném spánku druhý den ráno nikomu moc vstávat nechtělo, ale jen co jsme vyšli ven, všem se nálada o něco zlepšila. Byl totiž krásný den, sluníčko svítilo a kromě toho nás čekal zajímavý program.
Rozdělili jsme se podle preferencí: jedna skupina se šla podívat do muzea výtvarného umění, druhá skupina se vydala nejprve na koncert do Thomaskirche a potom do Bachova muzea, které bylo kousek přes ulici. Protože nás tlačil čas, strávili jsme v muzeu jen chviličku v poměru k tomu, kolik času bychom tam byli schopni strávit, než by nás to omrzelo.
S drobným zpožděním jsme došli na místo srazu a po nějaké době jsme vyjeli vstříc domovu. Krásné počasí pořád trvalo, takže krajina z okénka vypadala jednoduše nádherně, ovšem na druhé straně okénka i přes klimatizaci zas tak nádherně nebylo, ale nakonec jsme domů dorazili, aniž někdo omdlel horkem, což je hlavní. A shrnující komentář na konec? Es war wunderbar…
Jana Mrázová (sexta)
