Učitelskýma rukama jí prošly generace studentů. A drtivá většina z nich přímo na gymnáziu. O svých studiích, pohledu na život i o tom, co jí přináší radost, vypráví v rozhovoru pro GymTV Mgr. Hana Kriegerová. První část rozhovoru vám přinášíme dnes.
Čím jste chtěla být, když jste byla malá?
To už si moc nepamatuju. To už je strašně dávno, ale asi jsem byla předurčena tomu být učitelkou. Protože pocházím z učitelské rodiny, široké, rozvětvené. Příbuzenstvo, všechno jsou učitelé. A jako malá jsem si pořád hrála s panenkami na školu, takže asi mi to bylo dané. A řekla bych, že se tak naplnila slova jednoho moudrého pana docenta na vysoké škole, který říkal, že učitelem se člověk narodí, nebo se jím stává. Takže já jsem se stala učitelkou. Ale určitě jsem měla potom, když jsem byla starší, jiné sny a představy, ale zůstalo u toho narození.
Takže jste tedy spokojená se svým zaměstnáním?
Jsem spokojená s tím, co mi tedy asi bylo předurčeno sudičkami, protože skutečně ani nikam jinam jsem pak už nezvažovala.
Který z předmětů, které učíte – dějepis, nebo čeština, je vám bližší, který vás víc baví?
Protože učím víc češtiny než dějepisu, tak mám určitě větší vztah k té češtině, ale dějepis mi nevadí, když ho musím učit, tak mi nevadí.
Jak dlouho už učíte tady na gymnáziu?
To snad nebudu ani prozrazovat, ale řekla bych, že celý život jsem spjata s touhle budovou. Když jsem začala chodit do první třídy, tak jsem začala chodit tady do té budovy, protože jsme bydleli tady v okolí, na gympl jsem chodila taky tady. Takže pouze přerušení pětiletými studii na vysoké škole a potom jsem učila na Dobříši na základní škole a pak už to mám odsezené jenom tady. Ale kolik to je, to snad ani radši nebudu říkat (smích).
Máte nějaké motto nebo citát, kterým se řídíte v životě?
Ono jich je asi víc, které člověk má, já asi to nejzásadnější, kterým se řídím, po životních zkušenostech – Co tě nezabije, to tě posílí.
Máte nějakého oblíbeného autora?
Nemám, nemůžu říct, ač češtinář, že bych někomu fandila. Já jsem takový ten čtenář, co přečte úplně všechno. Žádného autora neupřednostňuju, ale když bych asi měla vybrat, tak vždycky, když je nejhůř nebo někdy i dobře, tak vybírám Betty MacDonaldovou. Její román Vejce a já, Co život dal a vzal. A teď sahám ještě po ní, protože napsala i krásné pohádky pro děti a to je teď moje hobby. Předčítám vnoučatům Paní Láryfáry.
Máte nějakou vtipnou historku se studenty?
Vtipnou se studenty? Tak to už taky ani nepamatuju. Řekla bych, že jsou to právě ty historky, které mě při tom povolání drží, protože ještě po tolika letech učení jsem nezažila nějaký pocit vyhoření, že už bych měla odejít ze školství nebo že by mě to nebavilo. Pořád mě to baví a je to především kvůli studentům a jejich historkám, ale asi na žádnou nějakou hodně vtipnou si teď nevzpomenu, protože jich bylo tolik, že bych ještě někoho mohla i urazit, že jsem na ně zapomněla.
Jakou činnost nejvíc nesnášíte – jak ve škole, tak doma?
Tak pokud je to ve škole, tak je to stále přibývající administrativní práce, která z nás učitelů dělá napůl úředníky, a to mě skutečné nebaví – vyplňování různých hlášení a sledování různých aktivit a tak dále. Musíme se s tím asi smířit, ale je to to, co mě nebaví. Proto jsem asi nešla na úřednici, protože tohle bych asi nezvládla. No a doma, jako možná u řady žen – žehlení. To je můj hrob. Jinak mi téměř nic nevadí.
A líbí se vám žánry, které čtou studenti, např. fantasy, sci-fi?
Tak to je také jedna z věcí, která mě na tom učení baví, protože v dnešní době sledovat všechno, co vychází, tak na to sílu už nemám. Vlastně díky tomu, jak vy čtete pod lavicemi i na lavicích, tak já zjišťuju, co právě frčí. Tak mě to nutí si to přečíst, ale že bych holdovala tomu dnešnímu žánru fantasy a takovým těm upířím příběhům, tak to nemůžu říct. To už mám asi za sebou. Pro mě jsou důležitá historická díla, díla spíš populárně naučná a tak dále. Ale prokládám vždycky odborné a klasické čtení detektivkami. Teď jsem objevila kouzlo severských detektivek.
Když učíte dějepis, v jaké době v minulosti byste chtěla žít?
O tom jsem vždycky hrozně přemýšlela. To mě vždycky strašně zajímá, jak se ti lidé mají, jak to mohli všechno přežít. A kdybych si asi teď měla vybrat, tak by mě strašně lákala doba první republiky. Není to sice tak vzdálená doba, ale mě by strašně zajímala. Jaké to bylo, mám pocit, že to bylo takové klidnější. Nebo nebylo, protože znám spoustu z vyprávění třeba od své babičky nebo tchýně a tak dále. Takže to by mě strašně zajímalo a nevím, jestli bych si vybrala město, takovou tu trochu lepší společnost, nebo venkov, kde to bylo zase poklidnější, ale zajímalo by mě to.
A kdy naopak byste nechtěla žít?
Nechtěla bych zažít to, co zažili třeba moje babička s dědou, a to je válka. Ať to bylo v jakékoli době, tak to prostě bych asi nechtěla. A neumím si to představit především z hlediska mateřského. Proto mně třeba činí problémy číst a třeba i se dívat na filmy s touto tématikou, když jsou tam děti. Mně nevadí, když je tam historie, ale jakmile je to nějaký silný příběh, kde se ocitnou v téhle situaci děti, tak mi to vadí. Začalo mi to vadit, když jsem se stala mámou a teď mi to vadí dvojnásob, když jsem babičkou. Protože si člověk představuje, co ty děti musely prožívat, a to bych nechtěla.
Učíte svá vnoučata poznávat historii, ale i český jazyk?
Tak to určitě, ale je to zatím na takové té velice nízké úrovni, protože jsou malí. Jsou dva v první třídě, tam je to spíš takové povídání, ale řeknu jednu historku, která mě dostala. Když vozím svou čtyřletou vnučku do školky, tak mám vždycky puštěné rádio, a v době, kdy se tady konaly prezidentské volby, jsme jely a padla otázka, na kterou jsem tedy nenašla odpověď. Jak ji tomu čtyřletému dítěti vysvětlit? Poslouchá rádio a najednou zazní od vnučky otázka „Babičko, co to znamená zvolit si prezidenta?“ A já jsem tomu čtyřletému dítěti neuměla vysvětlit, co to znamená. Takže do dneška mám takový pedagogický rest. Ale snažíme se. Jezdíme na hrady a na takovéhle věci, to jo. Je to ale pořád na takové nízké úrovni.
Máte tedy nějaké místo, kam se ráda vracíte?
Tak to taky nemám, protože já spíš ráda objevuju nová místa. A říkám, bylo období, kdy jsem třeba nemohla moc jezdit ze zdravotních důvodů nebo i z určité pohodlnosti, a teď mě k tomu znovu ta vnoučata vytáhla, takže začíná člověk znovu všechno objevovat. Takže znovu člověk objevuje kouzlo Svaté Hory a Hornického muzea – to, co si myslí, že zná, a přitom je to zase z pohledu toho nového. Takže já nemám místo, kam se ráda vracím. Ráda se vracím domů. Tam je to nejlepší. Ale ráda bych poznávala, ráda bych cestovala víc, než můžu.
Takže vás baví cestování?
Baví, baví, to je jeden z mých velkých koníčků a postupně si naplňuju své sny. Jeden je takový velký, ale ten se mi určitě už nesplní, protože v mém věku by to asi nedovolilo okolí. To jsem toužila vždycky od mládí, i když i kvůli tomu jsem šla studovat dějepis, a to bylo podívat se do Peru na Machu Picchu na Inky. Ti mě vždycky lákali. No a teď už to dělám tak, že si pouštím dokumentární filmy a čtu knížky. Ale asi tam už se nepodívám, to už nezvládnu (smích).
Máte nějakou osobnost nebo člověka, se kterým byste se z historie chtěla setkat?
Těch by asi bylo strašně moc, ale v dnešní době, když bych si asi chtěla s někým popovídat, abych měla takový ten pohled na život, nějaký nový náboj, tak by to byl asi Václav Havel. To by mě tedy hodně lákalo si s ním promluvit.