Rozhovory

„Bojím se víc infarktu než toho, že mě vezme někdo lopatou po hlavě,“ říká Josef Klíma

,

Josef Klíma, jeden z předních českých investigativních novinářů, poskytl rozhovor GymTV. Přečtěte si, jak spoluautor Expozitury a Soukromých dramat vzpomíná na pořad Na vlastní oči či na natáčení reportáže o drogově závislé dívce, které se před jejím 18. rokem narodila holčička s pervitinem v krvi.

Myslíte si, že investigativní žurnalistika má zde pořád svoje místo?
Já mám dokonce pocit, že má místa čím dál tím více, protože se naučila suplovat nefunkční státní orgány – policii, státní zastupitelství, soudy. Investigativní žurnalistika, chtě nechtě, není dnes tak nestranná, jak by měla být, a zastává se poctivosti před nepoctivostí.

Není vám líto pořadu Na vlastní oči?
Je. Mně bylo vždycky Na vlastních očí líto, že to skončilo. Taky jsem to odjakživa vyčítal šéfům tehdejší Novy, ale bylo to jejich rozhodnutí. Oni to učinili takovým šikovným způsobem: posunuli nás o hodinu později, čímž jsme přišli o spoustu diváků, kteří šli spát. Pak nám škrtli diváky 55+, čili ty starší, kteří se na to převážně dívali. Pak řekli: „Už se na vás nikdo nedívá, rušíme to, je to starej pořad“. Dneska – jak je vidět – máme stejný počet diváků, jako jsme mívali v nejlepších dobách Na vlastní oči. Myslím, že lidé takový pořad potřebují (Soukromá dramata – pozn. red.).

Co vás napadlo ve chvíli, kdy Radek John z Novy odešel?
Tušil jsem, že takhle skončí. Když šel do politiky, tak jsem mu říkal: „Neblbni. Chceš, aby na tebe lidi vzpomínali jako na dobrýho novináře, nebo jako na blbýho politika?“. Takže svým způsobem bych měl mít škodolibou radost, že se to potvrdilo, ale radost z toho nemám.  Je mi z toho smutno.

A co Johnovo působení ve společnosti Ora Print?
On tvrdí, že tam dohromady nic nedostával. Tam vůbec nehrálo roli, co dostával. Tam hrálo roli, že se podílel na projektech, které se blížily svým typem těm projektům, o kterých my jsme vysílali v té samé době, jakože jsou divné, zmanipulované, podvodné a nečestné. A my jsme mu pak říkali: „Vždyť ty děláš to samý, o čem my natáčíme“. On byl ale ochoten okamžitě z těch projektů vystoupit, ale to už se neodehrálo, protože stejně pořad Na vlastní oči zrušili.

Nezávidíte Radku Johnovi politickou kariéru? Politika vás neláká?
Já jsem mu to nikdy nezáviděl, naopak jsem ho odrazoval. Do politiky… víte, když jste gynekolog, primátor Svoboda, a jdete na primátora do politiky, tak se pak můžete vrátit do porodního sálu jako lékař. Ale jako novinář tohoto typu se nemůžete vrátit, protože ve chvíli, kdy se s těmi politiky aktivně zapletete, tak už nikdy nemůžete být nestranný. Už nikdy nemůžete být proti nim kritický, protože jste se stal jejich součástí, čili v tomhle směru ten návrat není možný. Mně by bylo líto opustit povolání, které dělám celý život, které je krásné a které umím nejlépe ze všeho, co umím.

Jak moc je těžké natáčet o smutných lidských osudech?
Je to těžké. Někdy samozřejmě v tom, že vám vyhrožují, ale to se mi teď už zase dlouho nestalo. Někdy je to zase strašně smutné. Bere vás to a skřípete zuby, že se stala taková nespravedlnost a že se nemůže takzvaně odestát a jsou to někdy strašlivé tragédie.

Bál jste se někdy lidí, o kterých jste reportáže natáčel?
Teď už ne, protože já ty strašlivé mafie už nenatáčím, ale když ležíte na koronárce, tak se bojíte, že dostanete infarkt. A ne toho, že vás vezme někdo lopatou po hlavě, což mi naposledy vyhrožoval nějaký kriminálník, že mě vezme lopatou po hlavě. To jsem se musel smát. Já můžu být kteroukoliv chvíli mrtvý, vysadí mi srdce a… To vám relativizuje všechny ostatní nebezpečí.

Jaký to byl pocit, natáčet tři čtvrtě roku o panu Švadlenkovi a jeho dceři, kdy se za tu dobu kompletně změnily vztahy v této rodině?
Byl to zvláštní pocit, protože já jsem pana Švadlenku znal už předtím a on si mi tenkrát postěžoval, čili jsem nebyl v té situaci klasického novináře. Tady jsem tu rodinu znal, o to víc mi bylo líto té holky. Mně je vždycky líto feťáků; oni sice slibují, slibují, slibují, jsou i přesvědčení, že se z toho dostanou – a nikdy se z toho nedostanou. Bylo mi líto té malinké holčičky, která se narodila a najednou nevěděla, kdo se o ní postará. Bylo mi líto toho dědečka, kterému je asi čtyřicet let, který najednou převzal úlohu matky, ale sám si s ní nevěděl rady. Myslím si, že právě to diváky bralo v tom smyslu, že to byl „sběrák“ nasbíraný během jednoho roku a že vědí, že komukoliv se to může klidně stát. Protože já můžu své děti sebelépe vychovat, stejně je klika, že mé děti v určitém věku narazí na špatné kamarády. Nebo že narazili, ale nepropadli jim. Ale v tomto směru jsem zažil takových příběhů, kdy ti lidé vychovávali své děti vzorově, čítankově ukázkově, a stejně ten osud přišel a bum – ty děti spadly někam do hnoje.