Školní televize Gymnázia Příbram má za sebou další výzvu. Když ji přijímala, jen těžko si uměla představit, jak náročná její realizace bude. Tím ale nemíním zveličovat, jak strašně těžké to bylo a jak skvěle jsme to zvládli. Tento příspěvek také není ani zpravodajstvím ani anoncí, nýbrž prostým poděkováním. Přenášet dvoudenní program Příbramské svatohorské šalmaje v plném rozsahu po oba dny živě byla pro nás pro všechny nesmírně cenná a zajímavá zkušenost, natolik významná, že si zaslouží zvláštní příspěvek. Chtěl bych na tomto místě poděkovat všem, kteří se o průběh přenosu zasloužili.
Organizátorům, zejména panu Václavu Plecitému, kteří přijali náš návrh na přímý přenos. Zvukaři Milanu Vitišovi, který se zasloužil o bezvadnou zvukovou stopu přenosu a umožnil nám její použití. Pánům ze společnosti Internet Pb, kteří se postarali o distribuci signálu, která při přenosu z otevřeného venkovního prostoru není jednoduchá. Městu Příbram, za jehož přispění se přenos také mohl realizovat. Panu Aleši Baráškovi za veškerou materiální a lidskou podporu. A v neposlední také kolegyni Marcele Haškové a paní ředitelce za občerstvení :-)
Nejvíc však chci poděkovat – a snad se nikdo z předchozích neurazí – týmu GymTV. Mnozí z nich připravovali zázemí pro přenos už ve čtvrtek večer a ti samí pak byli v plném nasazení od pátečních šesti hodin až do nedělní třetí hodiny ranní s minimem prostoru na spánek: stěhování, režie, střih, stěhování, režie, střih, stěhování. Děkuji tedy Filipu Martinkovičovi a Ondrovi Luksovi (který si ještě navíc odskočil zabubnovat si s GymBandem) a také Vaškovi Bešťákovi, Pepovi Mastnému a Sáře Sovičkové. Velké poděkování ale také patří mnohým dalším: Petře Prýmkové, Standovi Kamenickému, Adéle Dobešové, Aničce Praské, Báře Blahnové, Aleně Pelikánové, Aleně Bílkové, Matouši Ettlerovi, Pavlu Cvrkovi, Veronice Míkové, Tereze Novotné, Adéle Šoulejové a Ladě Hegedüsové. Jsou mezi nimi naši noví kolegové, studenti nižšího gymnázia i tváře, které školu už opustily a jsou z nich několik let vysokoškoláci, ale vždy jsou ochotni podat pomocnou ruku.
Za porci práce si samozřejmě můžeme sami, ale dva více než jedenáctihodinové přenosy, které „po nás zůstaly“ jsou důkazem toho, že všichni odvedli tu svou dávku výborně. Byli včas tam, kde měli být, střídali se tak, jak měli, drželi se plánu i improvizovali, když bylo třeba. Nechci se chlubit odvedenou prací, tu mohl posoudit každý sám, ale chci pochválit naše studenty a poděkovat jim.
