Cestovatel, reportér Mladé Fronty Dnes, odborník na stopování aut či bývalý student pražského gymnázia, tak to je Tomáš Poláček – člověk, který se nebojí nasednout k neznámým řidičům a stopem projet celý svět. Ve 34 letech má procestovanou skorou celou Asii a části Evropy – to vše zvednutím palce u silnice.
Tvé jméno je spojováno s cestou stopem do Pekingu na olympijské hry. Jak jsi se k tomuto nápadu dostal?
K tomu jsem se dostal tak, že jsem četl v dětství Kerouacka a když to šlo, poprvé třeba v 15i letech, tak jsem hnedka, když mě to umožnila situace zrovna když moje máma odjela někam s mladším bráchou do Řecka, a já jsem zůstal na týden sám doma, tak jsme s kamarádem přemýšleli co s tím týdnem máme udělat. Byli jsme u nás v obýváku, a tam byla knížka Drákula, a já jsem s tím kamarádem říkal „A hele, ten Drákula, ten je z Rumunska a on tam asi měl nějaký hrad, třeba ten hrad ještě existuje“. Tak jsme vzali telefon, pevnou linku, že jo, to ještě nebyly mobily, zavolali jsme na rumunské velvyslanectví a říkali jsme „Prosím vás, jestli ještě v Rumunsku existuje nějaký hrad Drákuly?“ a oni říkali „Jo, jasně, jasně, existuje. Někde u Brašova“ že je.
A tak jsme se s tím kámošem sebrali a šli jsme na Jižní město na stopa, ale byli jsme hrozně chudý, tak že já si pamatuji, že já jsem měl s sebou pětistovku a on měl s sebou myslím tisícovku, protože byl o dva roky starší a trošku bohatší. Měli jsme flašku Tequilly a kytaru, a takhle jsme spolu vyrazili směrem do Brašova do městečka, který se jmenuje Bran, a kde je ten drákulův hrad, a vím, že to splnilo mé očekávání, že jsem byl z té cesty nadšený, ačkoliv to bylo asi dva dny tam, dva dny zpátky a tři d ny na místě. Vrátil jsem se úplně nadšený, a vzpomínám si, že jsem se v tu chvíli začal těšit, až někam vyrazím. Pak už jsem začal jezdit kdykoliv to bylo možné takhle stopem někam a právě jsme zkoušeli jezdit i na západ, ale čím dál tím častěji jsem jezdil na ten východ, tak že jsem strašně mockrát jel do Rumunska, hlavně teda do Banátu, kde je šest českých vesnic, tak že jsme v těch 90. letech objížděli ty české vesnice a to už jsme si vychytávali, že už jsme i uměli stopovat. To vyžaduje nějakou psychologii to stopování. Tak že už jsme jako byli schopni dojet těch 1000 kilometrů do toho Banátu třeba za den, jako že jsme fakt vyrazili v šest ráno a už se nám někdy stávalo, že jsme byli v deset večer tam někde poblíž v tom Banátu a tak. Já jsem třeba tak dvacetkrát nejméně jel stopem do toho Banátu a zpátky, občas jsme si dali i deltu Dunaje a to Rumunsko jsme objeli hodně. Tak že jsem na tom gymplu díky tomu vlastně poznal celé Rumunsko a okolí.
Ono to bylo malý, a tak jsme začali zkoušet i Bulharsko, ty různé kláštery. To nám bylo taky za chvilku malý, a tak jsme začali Turecko, objížděli jsme Turecko i s lidmi z Dobříše právě. A to nám potom bylo taky malý, tak jsme potom vždycky udělali takovou cestu jako Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzie – a to jsme si našli ještě takovou oblíbenou destinaci vysoko v horách – to se jmenuje Svansko, nebo Svantie, ta oblast, kam se fakt člověk dostane – tam se vlastně už ani nedostane stopem, protože z města pod horami se už musí najmout takový jeep, který tě tam odveze, a strašně vysoko na hranicích s Ruskem je takový údolí, kde je pár vesnic, který mají takový svůj vlastní jazyk – Svanský – svoji řeč teda. Tak že to byl takový můj vrchol, že jsem se snažil vždycky dostopovat nahoru do toho Svanska. No takhle jsem jel mockrát. A jednoho dne v květnu myslím 2008 se ptali na poradě kdo vymyslí nějakou reportáž a já jsem úplně ze srandy řekl, že bych jako jel stopem do Pekingu, protože mi to připadalo takový, jako že to nepřijmou, že nebudou chtít abych jel do Pekingu, že to je úplná blbost. No a oni řekli tak jo, tak jeď, tak to zkus, čímž mi vyrazili dech, protože zaprvé se mi tím zprofesionalizoval můj koníček, který jsem dělal od patnácti, ale zadruhé jsem si říkal „Ty jo, tak ale co do Pekingu, může se tam vůbec, jako do Číny, a nebo nemůže?“ a tak. Tam jsem ještě nikdy nejel jo. Nevěděl jsem. A tak jsem se do toho ale vrhnul, do přípravy a nějakými podvody jsem získal nakonec potřebná víza.
V případě Číny jsem fakt nevěděl. A tady zkušení spolupracovníci co píšou třeba do rubriky Zahraničí říkali, že to v životě neprojedu, protože tam se musí jet přes oblast, která se jmenuje Ujgursko a tam to je něco jako Tibet, tam je taková věc, že je to dost rebelantská oblast, kde jsou různé teroristické útoky a takhle. Říkali „Přes to tě nikdy nepustí“ . Ale získal jsem to, trošku jsem „vochcal“ ty čínské úřady – to znamená že jsem si jakoby koupil letenku do Pekingu a zpátky, koupil jsem si hotel v Pekingu, oni mi dali vízum, a pak jsem to zrušil, tu letenku i ten hotel bezplatně. Tímhle stylem jsem vlastně dostal vízum a jako obvykle jsem šel tady na stopa na tom Jižním městě a za 23 dnů jsem byl v Pekingu, protože to šlo jako po másle nakonec. A byl to jeden ze životních zážitků, protože ono je taková pravda, že když se člověk dostane tak 1500, 2000 kilometrů na východ odsud, tak začíná být to stopování až jako trapně snadné, protože ti vlastně zastaví každý. Ty lidi jsou na tebe strašně zvědaví. Tudíž se skoro perou o to, aby ti mohli zastavit, tak že to člověk nemusí ani zvedat ruku a to auto stojí.
Takže to není vůbec žádná práce. Potom je práce najít nějaký signál, aby člověk mohl nadiktovat články, protože já jsem to často psal jakoby i pro iDNES, pravidelně, takový denník z té cesty, tak že největší práce je na tom sehnat si ta víza a pak najít tu možnost odeslat do Prahy text a fotky. To mě zabralo mnohem víc energie, starostí a mnohem větší stres to byl než samotné cestování, které na tom východě je pro člověka od nás právě strašně moc jednoduché.
Neměl jsi strach, že zůstaneš uprostřed divočiny mimo civilizaci a nic kolem tebe?
Ne. Já jsem měl strach z toho, že neodešlu článek. To kdybych já nemusel psát ty články, tak bych si připustil i jiné starosti, ale v tomhle tom ohledu jsem byl tak stresovaný, že nenajdu tu možnost odeslat ty fotky a ten text, že jsem si vůbec nemohl připouštět jakékoli jiné starosti. On ode mne potažmo ob den vyžadoval ten iDNES článek, a já jsem fakt často netušil jakým stylem ho odešlu. Tam jako dostat se na internet, je skoro nemožná věc. Já jsem třeba na cestu měl s sebou satelitní telefon, tak že jsem právě diktoval třeba i z pouště přes telefon docela složitým způsobem sem nějaké slečně, asistentce, nebo sekretářce, která to pak složitě přepisovala a fotky jsem posílal přes MMSky, ale často šly opravdu jen kde jsem měl nějaký signál na ten mobil. Tak že to mě tak stresovalo, že jsem se vůbec nemohl znervózňovat tím, že skončím někde mimo. To se ti vlastně ani nestane, protože já se nevzdálím od silnice, tak že jediný co se ti může stát, tak je, že to auto nepojede. To tě stejně ale vysadí někde poblíž civilizace. Žádný auto tě nevysadí uprostřed pouště, tak že i většinou stopuješ někde, kde v dosahu nějaká civilizace je jo. Byl to zbytečný strach. Já jsem byl pořád na cestě.
Lidi už vědí, že jsem takový odborník na kraviny.
Na konci července 2010 jsi se vydal na cestu napříč republikou na Sagwayi. Co tě k tomu vedlo?
To už jsou takové „ptákoviny“, že často mi někdo nabídne, že třeba takhle jsem vloni létal na tom padáku. Lidi už vědí, že jsem takový odborník na kraviny, že mi třeba někdo zavolá jestli nechci udělat nějakou takovouhle blbost. Ale Sagway jsem si vymyslel sám, a to proto, že se mi to líbilo na Dakaru. Když jsem byl na Dakaru, tak jeden z našich řidičů tam měl tenhle Sagway a bylo to skvělý, protože ten bivak, kde vždycky táboří ta auta, je veliký třeba jako tři fotbalová hřiště. Tak že to je vždycky tak jako deset minut do kantýny, deset minut na záchod a tak. No a on se přemisťoval strašně pohodlně a rychle tím, tak v tu chvíli mě to napadlo, že bych si to chtěl vlastně vyzkoušet. Tak jsem si to vymyslel takovouhle cestu a udělal jsem to. Bohužel teda ta cesta byla komplikovaná, protože jsme to nějak nedomysleli, nebo spíš ta firma, která mi půjčovala ten Sagway na tu cestu, tak mi slibovala hory doly, jako že mi dá takovou sajdkáru, takový vozík, do kterého si položím třeba zavazadla, pak se na mě úplně vykašlali – samotný Sagway mi půjčili poprvé asi až předvečer toho, než jsem měl vyrazit. Tak že jsem na něm vůbec neuměl, když jsem odstartoval odněkud z Aše, a zadruhé mi nedali tu sajdkáru, tak že já jsem celou tu cestu, ten týden, měl na zádech neskutečně těžkou krosnu, protože jsem tam musel táhnout náhradní baterky, jinak bych se nikam nedostal jo. Abych se vůbec někam dostal pořádně a nemusel bych každých 25 kilometrů nabíjet 6 hodin, tak jsem si musel vzít náhradní baterky, který samy váží 15 kilogramů. Tudíž jsem si za ten týden úplně oddělal záda. To byla jediná komplikace té cesty.
Proč zrovna přes republiku?
Tak jako radši bych objel třeba tu republiku po hranicích, ale to bych jel třeba 2 měsíce. Tak že to chce něco, aby to bylo časově únosné. Říkal jsem si, že i pro čtenáře je to takhle únosné, když to budu psát týden, a kdybych to psal 14 dnů, tak by to asi „nevydejchali“. Že je to takové nejelegantnější – a mě by to asi ani nebavilo jet na tom dva týdny. Ten týden je to takové zajímavé. A i logické. Jet od A do Z – od jednoho bodu k druhému. Tedy od Aše po ten Jablůnkov.
Co považuješ za takový svůj největší cestovatelský úspěch?
Já to neberu jako nějaký úspěchy. To není žádná soutěž. Já jsem šťastný z toho, že mám takovouhle práci, která mi umožňuje dělat takovýhle blbosti. Vlastně člověk si tím prodlužuje mládí. Kdybych nebyl novinář, tak nepůjdu v životě na stopa ve svým věku. Ale takhle půjdu rád, zvláště když je to ještě placený. A tak si tím prodlužuji to mládí a mám z toho jenom takovou radost. Já nepřekonávám žádné rekordy. To se ani v tomto nedají překonávat. Co jako je asi největší úspěch, tak to je asi Peking, protože to je fakt neobvyklé, aby se člověk sebral a odjel do Pekingu. A ještě takhle rychle. Jsem to měl na 104 aut myslím a na 23 dnů, přičemž z toho 2 dny jsem vůbec nestopoval. Ale jako v mládí jsem dělal takovéhle rekordy, to jo. Že jsem jel na 4 auta Amsterdam – Praha a že jsem byl za 8, nebo 9 hodin v Praze. To ale nebylo pracovní (směje se). To jsem si jen takhle jezdil. To jsem měl mezi gymnáziem a vysokou školou rok volna, kdy jsem si mohl dělat různé výlety. Tak že jsem třeba před Vánocemi vyrazil z Amsterdamu v 9 ráno a v 9 večer už jsem normálně seděl v hospodě u které jsem bydlel a už jsem pil třetí pivo. Takové rekordy jsem míval. Ale to je třeba tím, že před těmi Vánocemi lidi berou, proto jsem tu byl takhle rychle. Ti řidiči se prostě slitují.
Plánuješ do budoucna nějaký další netradiční výlet?
Jestli mi to vyjde, tak já už bych chtěl za 14 dnů odjet na takový výlet – 15- až 16denní, že bych prostopoval pár zemí severní Afriky, kde byli před rokem revoluce. Chtěl jsem to projet celý, ale jako normálně jsem bohužel narazil na jedné ambasádě – Alžírské, kde mi prostě nedali vízum, tak že jsem to musel zkrátit. Pojedu tedy z Tuniska, přes Libyi do Egypta, tak za těch 16 dní. To bych chtěl no. Prostopovat tyhle tři severoafrický země.
Já se bojím toho, že se se mnou někdo třeba vybourá. To se stává třeba v Rusku, kdy si člověk sedne k opilému řidiči.
Když takhle cestuješ stopem – čeho se nejvíce bojíš?
Já se bojím toho, že se se mnou někdo třeba vybourá, ale nebojím se nějak moc. To se stává třeba v Rusku, kdy si člověk sedne k opilému řidiči, tak to je nepříjemné. Stalo se mi to párkrát, tak z toho mám strach no. Těžko se to vysvětluje. Často si člověk k němu sednout i jako musí, protože je v takový blbý situaci, bezvýchodný, že si k němu prostě přisedne. Takhle jsem stopoval v Rusku, uprostřed jedné stepi, a začalo hrozně pršet a já jsem neměl stan – já si na ty cesty stan nevozím. No říkal jsem si, že jestli tady jezdí jedno auto za hodinu, a už se stmívá, tak tam prostě nastoupit musím. Teda viděl jsem, že ten člověk je ožralý, ale tak jsem k němu nasedl, protože jsem potřeboval aby mě popovezl alespoň do toho nejbližšího městečka, alespoň těch pár kilometrů. On byl ale ještě ožralejší, než jsem si myslel, tak že to jsem se těch asi 25 kilometrů opravdu bál. Jinak se bojím hlavně těch zkorumpovaných policistů a celníků no. Když jezdím do těch banánových republik, tak tam je tragédie skoro každá hranice. To není nic příjemného no, ty hranice. Pořád chtějí za něco nějaké úplatky. Oni to často platí ty řidiči za mě, tak že to je štěstí (směje se), ale peníze chtějí všichni a pořád.
Jezdíš sám, nebo si s sebou bereš nějakého kamaráda?
Jezdím sám. Já i pracuji sám. Možná bych si mohl vozit nějakého fotografa, ale to by se té firmě prodražilo, kdyby měla platit dva lidi. Lidé se mě třeba často ptají, jestli mi není smutno, nebo tak – to je úplná blbost právě. Tam nejsi nikdy sám. Stále jsi s nějakým řidičem a stále mluvíš. Pořád něco posloucháš, tak že si naopak někdy i přeji, abych byl zase sám.
A jak se v těchto zemích dorozumíváš?
No, je to strašný no. Já teda nemám ani nějaký talent na jazyky. Tak že jako po sovětských republikách, kde se mluví rusky se domluvím, protože je to docela podobné té češtině. Jde o to mluvit pomalu. Pak se domluvím bez problémů anglicky, ale nejlépe se dorozumím s tím, kdo umí anglicky špatně – třeba jako já. Tak to potom si pokecáme skvěle jo. Německy se taky dorozumím s tím, kdo mluví třeba tak, že má zásobu okolo 40 slov – tak s tím se domluvím skvěle, to mám totiž já taky. Francouzsky mám za sebou tak 30 slov a španělsky třeba 10 (směje se). Nakonec když jsem projížděl tu Čínu, tak tam neumí nikdo nic. Ale ono když se ti chlapi baví o fotbale, tak že si vyjmenují všechny fotbalisty co znají a všechna mužstva co znají, tak je vše v pořádku. Je to sranda. Někdy si začnete třeba zpívat navzájem. Já český písničky, oni svoje – nějaký turecký nebo co. Prostě se nějak domluvíme no, a když ne, tak je to o to větší zábava. To jsem zažil mockrát, že jsme si nerozuměli vůbec a byli z nás velcí kamarádi.
Udržuješ se nějak v kontaktu s těmi lidmi co jsi poznal?
Ne. Neudržuji. Já na tohle nejsem. To si vždycky vyměníme adresy a maily a slibujeme si, líbáme se, slibujeme si přátelství na do smrti a já je pak někde ztratím, ty adresy, a přestanu jim brát telefony když mi volají. Když se vrátím po těch třech nedělích, tak to mám všechno popletený v hlavě – ty lidi. Ten konkrétní den, si slibuji, že to třeba změním, že si s nimi budu dopisovat, a pak když se vrátím, tak z toho mám guláš. Jako tam kde jsem byl několikrát, tak tam kamarády mám. Ale jinak na to nejsem. Já nejsem takový ten facebookový typ, že bych se chtěl s někým kamarádit virtuálně – na dálku.
Kdyby za tebou za pár let přišla tvá dcera Apolenka, že chce také jako tatínek cestovat, co bys jí řekl?
No jí jsou dva roky, tak za pár let (směje se). Ne, tak já chci jet s ní. To je takový můj poslední sen a takový cestovatelský projekt, že bych s ní chtěl objet celý svět až jí bude třeba 16, nebo až bude chtít, jo. Tak že to bych si přál – udělat takovou cestu kolem světa se svou dcerou. Ale Bůh ví co bude za 14 let. Třeba jí to vůbec nebude bavit a tak. Kdyby řekla, že chce jet sama, tak já bych z toho neměl radost, ale tak to já říkám vždycky, že to není pro samotný holky. To třeba ať jedou s nějakým klukem.