Přinášíme druhou část rozhovoru, který poskytli Mgr. Jaroslava Benešová a Mgr. Václav Beneš. Oba na konci školního roku gymnázium po dlouhých letech pedagogické činnosti opustili. První část rozhovoru jsme publikovali zde.
MS: Jak jste se dostali k výuce informatiky?
JB: My jsme studovali čistou matematiku a fyziku, protože tehdy informatika jako obor ani neexistoval. Ale začala se zavádět do škol jako Základy automatizace. Kdo měl matematiku a fyziku, byl do toho hozen. Kdo jiný by to měl dělat? Takže přes stavebnice Logitronik, kde jsme s prodavačkami sestavovali logické obvody, jsme se postupně propracovali až k informatice.
VB: Když jsem z integrované školy odcházel, byla tam už počítačová učebna, kde byly počítače s IQ 151. Tam se programy nahrávaly na klasické kazety, na které se nahrávaly písničky. Programovali jsme tam v Basicu a tam už jsme využili toho, co nás učili na Matfyzu před x lety.
JB: Takže vše, co jsme pro studenty měli, to jsme si vytvořili sami, všechno to šlo s vývojem.
MS: Vám se to ale hodně zalíbilo, že?
VB: Jistě. Byla to shoda náhod a šťastných událostí. Moje maminka měla jako tlumočnice-překladatelka příbuzné v západním Německu, takže já jsem se dostával k technice, která tady nebyla k mání. Na Matfyzu jsem dělal diplomovou práci na programovatelnou kalkulačku. To se programovalo a tisklo na takové pásky, které znáte z účtenek z obchodů. Na konci studia mi maminka přivezla 8bitový počítač. To tady málokdo měl. Pak jsem si koupil první osobní počítač. To bylo v roce 1993 a pamatuji si přesně, že stál 33 tisíc.
JB: To byla polovina ceny auta.
VB: Ten počítač jsem několikrát předělal, protože mě to bavilo. Samozřejmě bylo potřeba, aby byl rychlejší, víc se do něho vešlo. A to mě ovlivnilo, protože jsem prošel počítače od operačního systému MS-DOS přes Windows 3.11 nebo Windows XP. V té době přišel na gymnázium na náhradní vojenskou službu Libor Hlaváč, manžel kolegyně Marie Hlaváčové, který se zabýval tvorbou počítačových sítí. Tak jsme do toho skočili a vytvořili síť na gymnáziu, čímž jsme předskočili řadu škol. Jenže tím, jak jsme byli první, tak ta technika tam zůstávala a stárla. Nikomu se do toho nechtělo investovat, takže se pak musel udělat další velký krok, který už vy jste zažili, a ta úroveň je o několik pater výše.
MS: A co roboti a robotika?
VB: To byla taky úžasná náhoda, ve které má prsty pan Hlaváč. V roce 2015 byl jeho syn s kamarády v tercii a objevili soutěž na ČVUT. Byli tak akční, že se tam přihlásili, objednali si robotickou stavebnici a začali zkoušet. Jenže jim to moc nešlo, tak Libor zavolal, abych jim pomohl. Díky internetu jsem ledacos nastudoval a dohledal, podíval se, co kluci mají za úlohu, a zjistil, že jediná šance je postavit dobrého robota a vymyslet kvalitní program. Jenže k čemu ten program je, když ho nemáme kde pořádně vyzkoušet? Tak jsem se ve škole na tři hodiny zavřel do bunkru, přinesl jsem si z domova nářadí, našel jsem starý regál a z toho jsem postavil věrnou kopii bludiště, ve kterém měli soutěžit. Čtrnáct dní si na chodbě sestavovali a ladili všechny varianty a pak přijeli, viděli, zvítězili. A pak už byla další parta nadšených kluků jako Honza Hlaváč, Vojta Ježek, Vojta Bešťák, Petr Procházka, Honza Oravský, Vojta Zatloukal a další.. Těch kluků byla hromada, kteří byli nadšení. Spolupráce s nimi mi hodně dala a pak už mě přeskočili. Já jim spíš radil technicky a ty programy a roboti fungovaly tak, že měli úspěch za úspěchem. Přerušil to covid a teď byl problém do toho znovu naskočit. Naštěstí přijde člověk, který to s roboty umí, takže je naděje, že to bude pokračovat. Ale ti roboti už jdou zase jinam a myslím si, že se to trochu změnilo.
MS: Teď ještě jedno téma: gymnázium. Jaký k němu máte vztah? Vy jste jej vystudovala, že?
JB: Ano.
MS: Takže jste byla věrná…
VB: Byl to neskutečný šprt.
JB: Byla to moje nejlepší studentská léta… Bezstarostná… Gymnázium mě nezatěžovalo, stačilo mi, co bylo ve škole. I když tehdy se asi v hodinách dávalo pozor jinak než dnes. Měla jsem i spoustu jiných aktivit. Opravdu to byla moje nejšťastnější léta. Do školy jsem to měla přes ulici. Vzpomínám na ta léta velice ráda. Pak po vysoké škole jsme shodou okolností z fakulty odcházeli dva páry, takže to už bylo na Příbram hodně a na gymnázium se tak nedostal nikdo z nás.
VB: A bylo dost fyzikářů a matikářů…
JB: Po třiceti letech jsem to brala jako výzvu – jednak si splnit sen a jednak si dokázat, že bych zvládla učit na takové škole. Jsem ráda, že jsem ten krok udělala, protože mě to zase posunulo. Poznala jsem trochu jiný typ dětí a naučila se snad vycházet i s nimi. Musím říct, že na integrované škole jsou žáci upřímnější. Člověk, když vejde do třídy, tak ví, na čem je. Když jsem přišla na gymnázium, měla jsem někdy pocit, že mám proti sobě zeď a nevím, co si mám myslet, jestli je to dobře, nebo není. Jestli je to ze slušnosti, že mě nikdo nezlobí a že dělá, že mě poslouchá. Ale byl to pro mě profesně obrovský posun. Určitě na tu školu budu moc a moc vzpomínat. Musím přiznat, že je mi teď hodně líto, že odcházím.
MS: Na co určitě nezapomenete?
VB: Když jsem odcházel z integrovky, byli tam, jak říká žena: čitelní lidé. Na gymnáziu trochu trvá, než člověk dostane zpětnou vazbu. Ale zase tam byl překvapivý efekt: já zadám úkol a oni ho udělají.
JB: Já přijdu do třídy a on se najde někdo, kdo ví, co se poslední hodinu dělalo. Na té dřívější škole jsem ke konci měla pocit, že tlačím vozík do kopce a příště se mi vrátil zase zpátky a mohla jsem tlačit znova. Na gymnáziu se naopak našli tací, které to zajímalo, přemýšleli o tom a chtěli to umět.
VB: Když jsem se tam rozkoukal – mimochodem jsem učil některé kolegy, třeba Zdeňka Vondráka – tak jsem dostal víceleté gymnázium a tam byl pan Fryš. V té třídě jsem byl sedm let třídní, učil jsem tam od občanky přes matiku, informatiku, fyziku. S tou třídou to byl neskutečný zážitek. Byli to „lumpové“, ale chytří a šikovní… Lyžařské kurzy, sportovní kurzy, výlety, drobné rošťárny… Byl to parádní zážitek. Také jsem si našel partu kantorů, se kterými jsme měli stejné zájmy: lyže, volejbal, zajít na pivo a podobně. Musím říct, že jsem zažil dost ředitelů – pan Vandělík, pan Vais, pan Kříž a paní Kadeřábková… Každý z nich měl trochu jiný pohled na to, jak má škola fungovat, ale vždycky jsem s nimi dokázal najít společnou řeč, spolupráci a pohodu. Vždy jsme si rozuměli, to je taky velmi důležité. Výuka na gymplu byla výzva, protože kdyby člověk neučil na gymplu, tak spoustu věcí zapomene. Pro zajímavost jsem na integrované škole učil i „dospěláky“ starší než já, vypomáhal na 5. ZŠ, na zdrávce jsem si vyzkoušel učit na lyceu a zdravotní asistenty. To byla také zajímavá zkušenost.
JB: Pro mě to byla obrovská výzva, co se týče fyziky. Spadla jsem do fyziky a rovnou mezi malé děti – začínala jsem primou a bylo to krušné období, než jsem našla nějakou cestu, jak fyziku učit tak, aby to bylo aspoň trošku zajímavé a něco vás naučila. Něco jiného je obor umět a něco jiného jej učit.
VB: Na gymnáziu měl člověk pocit, že dělá něco smysluplného. Když se k vám pak vracejí studenti z vysoké školy s tím, že to a to uměli, tak je to velmi příjemné.
JB: To je deviza kantořiny, že potkáte na ulici studenta a on se k vám hlásí s tím, že něco dokázal a čerpal z toho, co ho člověk naučil.
VB: Já jsem se pak soustředil na výuku informatiky a budování té struktury, takže tady pak člověka těší, že za ním zůstane něco, co funguje.
MS: S čím teď odcházíte? S jakými pocity?
VB: Já na to koukám trochu racionálněji než moje žena. Samozřejmě člověk odcházet musí, i když já jdu o něco dřív, protože jsme se dohodli, že odejdeme společně. Naplňujeme tím to, že máme na starosti někoho, o koho je třeba se postarat. A také to, že člověk odchází v takovém stavu, že je ještě schopen dělat něco, co ho baví a na co neměl tolik času. Učení mi bude chybět. Přemlouvali nás, abychom si pár hodin nechali, ale já chci buď učit naplno, nebo vůbec. Když bude potřeba, pomůžu se správou sítě, ale nechci nějaký závazek. Je to další etapa života, člověk se s tím musí smířit a ještě zažít něco jiného. Škola naplňovala 90 % našeho času.
JB: Už jsem říkala, že je mi líto, že odcházím. O tom odchodu jsem měla jinou představu, ale bohužel k tomu přispěl zdravotní handicap, se kterým jsem nepočítala. Dlouho jsem váhala nad nabídkou učit alespoň část hodin, ale nakonec jsem si řekla, že odejít se musí a člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Ale bude mi to asi dlouho trvat, než se s tím vyrovnám… V každém případě mi škola bude chybět. Když jsem o důchod žádala, paní úřednice se podivovala, kolik mám jako žena odpracovaných let. Že prý jsem snad celý život jen pracovala. A že si teď budu jen užívat ten důchod. Tak jsem si řekla, že na tom asi něco je, že začíná nová životní etapa. Narodil se nám vnouček, tak aspoň bude někdo, koho chviličku bude člověk moci ovlivňovat. Ale kdy neříkej nikdy. Třeba přijde chvilka, kdy se aspoň na chviličku vrátím.