V sobotu 12. listopadu se skupina čtyř studentů oktávy vypravila společně s paní učitelkou Lucií Albrechtovou a hodnotitelem Janem Hotovým na zlatou DofE expedici.
Vzhledem k počasí v této roční době není divu, že z výběru zvítězilo Středomoří. Po dlouhé, téměř celodenní cestě, dorazili do Cagliari, hlavního města Sardinie. Týden tam strávili poznáváním tohoto města, ale hlavně krás okolní přírody. Poznali, že i na malém prostoru lze objevit krásy podobné těm z různých koutů světa. Snad nejlepším příkladem může být noc strávená v eukalyptového lese. Mimo to studenti navštívili místní střední školu, kde tamním žákům představili Českou republiku, sdíleli zážitky z cestování i školního života. Veškerý čas strávený na ostrově byl naplněn zážitky a podněty pro další cestování a poznávání.
Putování z Čech až na Sardinii a zpět
Dne dvanáctého listopadu roku dvoutisícího dvacátého a ještě několikátého odevřely se dveře autobusu číslo 395 na poliklinice druhé sídliště Příbramě sedmé. „Du Mädchen, hoerst, to nemůžete mít takhle na těch zádech. To je ohrožení dalších cestujících!” Zklamané pohledy, srdce zhrzená. Rucksaky, dosahující váhy osma šedesáti hřiven, dunící o podlahu. Tak psal se začátek cesty té úmorné oktavánů čtyř toho týdne, jenž začal podzimem mírným, psal se létem spalujícím a končil zimou sibiřskou.
Co zjištěno bylo během cest jejich, než že krémů opalovacích, oděvů letních a bližních svých zapomenuto bylo tam v těch krajích rodných. Však ejhle, ani učitelky a dozorkyně jejich nebylo nikde na palubě vozu k spatření. Možná nejistota, možná trocha hedoné vplížily se pod kůži těch nedorostů při pomyšlení na důsledky situace nyní nastalé. Jak známo však, jednou každý host prohlášen je nezvaným, a tak citů těchto střídá ihned jen radost prostá ze shledání – v jejich srdcích tak dlouho žádaného – s kantorkou Albrechtovou na zastávce té Lihovaru v obci mé rodné smíchovské. Jak haptery ve větru zaneseni poté byli z úbánu Roztyly dalšími dvěma vozy až ku letišti tomu vídeňskému. „Sie fahren da. Sie fahren nach Wien. Nikdo tu nemluví německy!” Potyčka se starou dámou vyvrcholující v rozloučení však již přátelské.
„Unico o separate?”
Byv to považováno za znalost krajně všeobecnou, že každá cesta má cílem býti, bylo cílem jejich prohloubiti znalosti své o krajině té sardinské. Jak jinak však tohoto docíliti, nežli přes neznalost obyvatelů tamějších jazyka anglického v krámech krupařských nářečí místního býti nuceni používati? A tak „Is it spicy?” změní se lehce v enumeraci přísad všech, „Yes, yes, spicy, jogurt, meat…”, a jaktěživ by studentku jazyka francouzského nenapadlo, že žádost nevinná o „fries and nuggets” následována odpovědí „Du German, ja, ja?” bude.
Vydavši se na cesty své další, nyní již vozem svým vlastním, svedla je cesta po mnoha těch krajích sardinských. Členem posledním té výpravy velkolepé byl muž původů pochybných, jenž se nesl jménem Georg Heiß. Ač tradují se o něm zvěsti, že i s hor tamějších po třech dnech bez jídla našel zpět do civilizace cestu svou, tento jeho unikátní smysl orientační s navigací tou satelitní vestavěnou ve voze jejich nebyl s to shodnouti se. „Viděl bych to tak na dvě tři hodinky max na to druhé pobřeží.” Slova ta ozývala se ještě vozem ztichlým i o pět hodin později. Cíl jejich dnešní v nedohlednu, ruce a nohy jejich kantorky svírány již křečemi nepopsatelnými. „Tímhle tempem budu volantem kroutit ještě ve šlávzaku!” „To nevadí, pančelko, hlavně když nebudete troubit!”
Leč, i během cest v nitru těch stran uzavřených vozu jejich, rovněž jako po chodidlech svých vlastních, co snad ještě více než ty pneumatiky daného vozu zažily, oka jejich nikdy zamhouřiti se nemohla. Ta krása kol a kol toho všeho nepochybně viníkem byla. Ne jednou tak vystoupili ulicí jak tou Ostruhovou-jen místo domků malebných planikou velkoplodou lemovanou – na vrch ještě vyšší než ten náš strahovský, by i jen pár chvil těch výhledů dechberoucích za život svůj uzřeli.
Návštěvy místního ústavu vzdělávacího, stejně tak jako koupání v těch vodách středozemních též však náplní programu jejich byly. Velká imprese jistě zanechána byla i na obyvatelích místních, do bund podzimních a péřových již oblečených, těmito študáky procházevšími se cagliárskými těmi ulicemi listopadovými v kloboučcích a šatičkách letních. Snad ještě více však bylo zanecháno v študácích těch samotných. Jedinečné zážitky, nezapomenutelné výhledy, kupy fotek i přátelství na život a život po životě.
Na motivy Jany Danuše Nerudové,
Eva, Matteo, Anežky Vojáčková a Kopecká, kantorka Albrechtová a Georg Heiß.
