S hlasitým zadrnčením zvonku jsme rázným krokem opustili budovu školy. Jedno selfie po cestě, pár rychlých kroků k autobusu a už jsme jako osmičlenná skupina, včetně naší vedoucí Mgr. Lucie Albrechtové, pohodlně seděli směr Noviny pod Ralskem. Cesta proběhla téměř bez komplikací. Snad není ani důležité zmiňovat, jak jsme si telefonicky pozdrželi autobus, který díky nám nejen získal čtvrthodinové zpoždění, ale byl i zcela přeplněn, a to jistě nejen optimismem.
23. září bylo opravdu pěkné počasí, když k tomu připočítáte radost z převzatých lodí a pocit svobody nabitý opuštěním lavic, lze si snadno představit počáteční náladu expedice. Atmosféra byla od první zanořené kánoe strhující. Hned první úsek Ploučnice vede tak krásnou průrvou, že člověk zcela zapomíná pádlovat, což se mu může stát i osudným, vzhledem k vyústění koryta přímo ze skály. Nutno říci, že úsměvy nám vydržely až do pozdního večera, kdy jedna posádka prostě musela vyzkoušet, zda má voda opravdu slibovaných deset stupňů – dozajista neměla. Jenže z důvodu, že my studenti gymnázia se jedním pozorováním nenecháme odradit, to daná posádka během hodiny zopakovala ještě dvakrát. Jednomu testování, takříkajíc na vlastní kůži, neodolala ani sama paní učitelka. Zážitek z večerního dojezdu je bohužel nesdělitelný, protože se dá jen těžko popsat, jak se flotila čtyř kánoí prodírá křovisky a houštinami, pouze za pomoci jedné čelovky a zvukových signálů – doleva či doprava.
Druhý den probíhal o poznání klidněji. Je sice pravda, že jsme museli nesčetněkrát kmeny spadlých stromů podplouvat a několikrát i přelézat, avšak proti předchozímu večeru to byla doslova procházka vrbovým sadem. Počasí nám opět přálo a celkem nás mrzelo, když jsme v okolí Brenné definitivně opustili lodě s vědomím, že od teď si svá zavazadla musíme na zádech každý nést sám. Sedmikilometrový pochod, s krátkou přestávku u malebné jeskyňky nám utekl jako voda. Nejspíše hlavně díky kvalitnímu humoru, anebo také kvůli tempu chůze nastaveném na úroveň pochodového cvičení speciálních jednotek. Večer jsme stanovali kousek od Hradčan, kde konečně nechyběl ani táborový oheň.
Po časném sbalení stanů jsme se mlhavým ránem vydali vstříc Chráněné krajinné oblasti Pecopala, s jasně vytyčeným cílem, totiž dojít do Doksů ještě před polednem. Tam nás část studentů i naše vůdkyně opustila. Dále pokračovali pouze účastníci projektu DofE. Po nocování u břehů Máchova jezera jsme se vydali přes Doksy do Jestřebí, kde jsme si prohlédli překrásnou zříceninu stejnojmenného hradu. Pak už nás čekala pouze párhodinová cesta autobusem zpět do Příbrami.
Od panenské přírody, přes monumentální skalní útvary, až po dech beroucí atmosféru výjevu lenivé mlhy při východu hvězd. Pár slovy. To, co se za čtyři dny dá zažít na Ploučnici, se, troufnu si tvrdit, nedá zažít nikde jinde.
Účastníci expedice: David Zázvůrek, Petr Kolín, Veronika Skoupá, Hana Kolářová, Jakub Havelka, Jan Sovička, Jaroslav Langer, Lucie Albrechtová
