Nejvíce ho proslavil film Pupendo. Za snímky Šakalí léta, Horem pádem a Musíme si pomáhat získal Českého lva. Poslední jmenovaný film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Minulý rok jsme v kinech mohli vidět jeho Nevinnost s Ondřejem Vetchým a Annou Linhartovou v hlavních rolích a letos se na plátna kin dostane film Svatá čtveřice. Exkluzivní rozhovor pro GymTV poskytl režisér Jan Hřebejk.
s přispěním Barbory Blahnové
Je pro vás film způsob, jak se vyrovnat s minulostí?
Pro nás určitě, zároveň je to i jistá výzva. Ať už v té nostaligcky-komediální rovině jako jsou Pelíšky nebo Pupendo. Byla to cesta k humoru, protože když křížíte hořkost s komedií, obrušujete tím hrany.
Narážíte přesto někdy na nějaká úskalí?
Takové nevyhnutelné riziko je – a to se nám stalo u Šakalích let, že to může sklouznout k idealizaci. My nemáme tendence dobu idealizovat, ale vyprávět příběhy. Je to vlastně věc osobního naladění. Kdyby se chtěl Vladimír Körner přinutit k nějaké větší laskavosti, tak se k ní nepřinutí, protože to prostě neodpovídá jeho osobnímu ustrojení. A nedokázal bych to ani já, ani Zdeněk Svěrák. Je to věc vnitřního uspořádání.
Záleží tedy na osobnosti tvůrce?
Tvůrce musí mít smysl obtisknout se do vyprávění. Většina tvůrců proto autorské věci nedělá. My chceme, aby se naše ustrojení ve filmu odrazilo, ale je to věc žánru: v dramatu se to nestane, komedie k tomu svádí. Někdy jsme točili herce, když vůbec nehráli. Tak vznikl záběr pana Chudíka, který kouká z okna. Do toho jsme pak jenom pustili jeho hlas. A tyhle spojnice najednou diváka tahají – aspoň podle mě – více do spoluúčasti, než kdybychom mu ukázali, jak Chudík někde v černé paruce pálí někoho cigaretou. Asi k tomu máme nějakou tendenci. Součástí Krásky v nesnázích byla jedna obrovská retrospektiva dětství, kterou jsme ale ještě před začátkem natáčení opustili. Za tím účelem jsme ale tehdy našli devítiletou Aničku Linhartovou, protože jsme potřebovali někoho, kdo vypadá jako Aňa Geislerová. A po několika letech jsme se k ní dostali v Nevinnosti.
Tvůrce musí mít smysl obtisknout se do vyprávění. Většina tvůrců proto autorské věci nedělá.
Velmi důležitým motivem vašich filmů je rodina. Z čeho to vychází?
To opět vychází z příbuznosti s Jarchovským. Začátek našeho společného psaní je svázaný se Šabachem a osobní historie je jedním z ústředních témat. A hlavní inspirací. U Šabacha je to samožřejmě jinak, ale nám to tolik konvenovalo, že jsme se od toho odpíchli k prvním dvěma filmům.
A názor Petra Šabacha znáte?
Samozřejmě, několikrát jsme se o tom bavili. U něj je to dost oddělené. Kdybychom měli udělat věrnou Šabachovskou adaptaci, vypadala by mnohem víc jako Občanský průkaz. Máloco v našich filmech je totiž čistý Šabach. On do toho nikdy příliš nezasahoval a vlastně k tomu nemá ani tendenci. Michal Viewegh byl nespokojený, jak vypadají adaptace, a tak k nim začal psát scénáře. Jestli je to dobře nebo špatně ponechávám bez komentáře, ale on usiluje o to, aby se na tom podílel. Neříkám, že je to vždycky dobře. Kdežto Šabach vůbec ne. Když sedí v hospodě a někdo se do něj pustí, že Pupendo znevažuje disidenty, tak on jen řekne: „S tím já nemám nic společnýho.“ A má svým způsobem pravdu, i když je tenhle argument nesmysl a Šabach to ví stejně, jako já.
Snad nikde jinde než u filmu neplatí tolik, že může-li se něco pokazit, tak se to pokazí.
Já pro to mám takové označení, říkám tomu koeficient průseru, který nikdy není nula. A teď jde o to, jestli se odbyde před natáčením, nebo po něm. Takový klasický, vysvětlitelný laps, je skripterská chyba. Film se až na úplné výjimky netočí chronologicky a někdy i uprostřed scény je velká pauza. A někdy se stane taková záludnost, že hrdina jde po ulici a pak vyjde v jiných kalhotech. Někdy to zjistíte ale až ve střižně. Dřív se vyžadovalo větší jištění, všechno se fotilo polaroidem a všechno se zapisovalo. Dneska se všechno dělá na digitál a všichni jsou ukolíbaní tím, že se k tomu mohou kdykoliv vrátit. Já jsem si vždycky zkraje říkal, jak by to bylo krásný bez takových lapsů, ale pak jsem zjistil, že je to prostě součást toho.
Pořád se nám tam opakovala jedna chyba a my si říkali, že to není možné, že jde jen o nějaké rozostření. Až potom jsme zjistili, že asi tak třetina záběrů je zničena.
Já si myslím, že ten koeficient je spíš úměrný ceně scény…
Není to úplně tak. Nejhorší jsou věci, které úplně poškodí film. Film U mě dobrý jsme natáčeli s kamerou, která měla skrytou vadu. Dnes už se nedělají denní práce, dělají se až pak výběrky, a kontrolovali jsme záběry jen namátkou. Pořád se nám tam opakovala jedna chyba a my si říkali, že to není možné, že jde jen o nějaké rozostření. Až potom jsme zjistili, že asi tak třetina záběrů je zničena, muselo se to přetáčet. Včetně několika dost složitých scén. Nakonec to ale film nepoškodilo, protože když něco přetáčíte, tak se vám to většinou povede lépe. Ani to nezabere tolik času.
Mají pro to herci pochopení?
Ve filmu Pupendo jsme potřebovali do jedné dost klíčové scény, kdy čtyři hlavní hrdinové poslouchají Hlas Ameriky, nahrát fiktivní reportáž. A domluvili jsme se s panem Medkem. Tehdy byl dost nemocný a moc nevycházel z domu. Přivezli jsme ho do barrandovského studia, on to namluvil a my ho zase odvezli. Tak pokračujeme v míchání zvuků a zvukař – vidím, jak tam začíná tahat za ty kliky – říká: „Já to tady nemám.“ A já povídám: „To si nedělej blázny ze mě…“ Nenašli jsme to. Tak jsme zavolali panu Medkovi, on si vzal taxíka a přijel na Barrandov a už od dveří se smál a říká: „Tohle se mně stalo tolikrát…“
A co když nepřeje počasí?
Další klasický problém. Nejnákladnější a nejnáročnější scéná v Šakalích létech, čtyřicet tanečníků na scéně Internationalu, jeřáb… a déšť jak blázen. Tam je průtrž mračen v jednu chvíli vidět. Stál tam producent a říká: „Prší nám rychlostí 15 000 za minutu.“
Jaká je, pane Hřebejku, vaše noční můra při natáčení?
Úplná noční můra je, že se někomu něco stane. To se nám tedy naštěstí zatím nic závažného nestalo. Při natáčení v Karibku se při pauze vozili herci takovým golfovým vozíkem a spadli do nějaké skalní průrvy, ale nikomu se nic nestalo. Ale to vám zatrne. Kupodivu na to, jak byla natáčení někdy riskantní, tak v dějinách české a slovesnké kinematografie oficiálně došlo k jedinému smrtelnému úrazu ve filmu Hej – rup!, kde se rozjel parní válec a zabil komparsistu nebo architekta, tam se prameny rozchází. Ovšem to byl obrovský průšvih, nakonec byl ale režisér Frič osvobozen, on za to nemohl. Zlí jazykové říkají, že na Vávrových filmech Sokolovo a podobně došlo k nějakým smrťákům, ale záznamy o tom nejsou a podle mě to je spíš blbost.
Co si myslíte o filmovém pirátství? I o něm se v poslední době opět dost hovoří…
Musí se hledat míra, aby dostupnost filmů a hudby odpovídala technologickému pokroku. Zároveň to ale nesmí být zjevná krádež nebo parazitování jako v případě, kam až to teď došlo. Chtělo by to najít nějaký kompromis. Lidi se dnes třemi kliknutími dostanou k filmu. Ale něco za to musí vrátit.