Hned na začátku roku 2025 začíná další série zahraničních studijních pobytů projektu Erasmus+. GymTV tak přináší první dvojici rozhovorů s absolventy pobytů v loňském roce. Odpovídají Dominika Podlešáková (oktáva), která strávila svůj pobyt v německém Emdenu, a Magda Neporová (5.S), která absolvovala studijní pobyt v Irsku.
Jaké pocity v tobě teď po několika měsících vzbuzují vzpomínky na tvůj tříměsíční pobyt v zahraničí?
DP: Studijní pobyt jsem strávila na severu Německa v městě Emden, a to od poloviny února do poloviny května. Byla to pro mě úžasná zkušenost, ze které si odnáším spoustu skvělých zážitků a krásných vzpomínek. Bydlela jsem v hostitelské rodině, kde jsem kromě rodičů měla i dva sourozence – Jenne (18) a Lasse (16). S rodinou jsem si moc dobře rozuměla a díky nim byl pro mě pobyt nezapomenutelným. Od konce studijního pobytu uběhl už nějaký čas, a já si stále uvědomuji, jak přínosné a zároveň nejlepší rozhodnutí to pro mě bylo. V novém prostředí jsem si rychle zvykla a každý den si opravdu moc užívala. Zpětně celý pobyt vnímám tedy velmi pozitivně.
MN: Je toho spoustu, převažují u mě pozitivní pocity a krásné vzpomínky. Nejsilnějším pocitem je ale přetrvávající nadšení. Doteď nedokážu uvěřit, že jsem dostala takovou příležitost a jak to všechno vyšlo. Je neskutečné, že jeden den si žiju obyčejný život v Česku, další den sedím na gauči v domě v Irsku, jsem součástí rodiny, se kterou jsem se právě seznámila, a mám otevřené dveře k mnohým novým zážitkům a zkušenostem. Je to prostě hustý.
Popis svůj běžný všední a víkendový den.
DP: Ve všední dny jsem chodila do školy – výuka běžně probíhala šest až osm hodin, s tím že ve vyšších ročnících nemají suplování, takže se často stávalo, že nám hodiny odpadly. Mohla jsem tak do školy jet třeba až na desátou nebo být naopak dřív doma. Po škole jsem pak měla čas na svoje koníčky nebo na nějaké nové aktivity. Ve škole jsem hrála v orchestru na příčnou flétnu a zpívala a hrála na klavír ve sboru. V rámci hostitelské školy je rozhodně spousta možností, jak se do něčeho zapojit, podle toho, co každého baví nebo zajímá.
Přesto, že to nebylo úplně jednoduché, mi hostitelská rodina domluvila možnost cvičit na varhany v místních kostelích. Dokonce mi na celé tři měsíce svěřili kromě varhan i klíče od kostela. U hudebních nástrojů jsem také měla online hodiny se svými učiteli.
Ve volném čase jsem se snažila také sportovat, každý den jsem například jezdila na kole, protože to byl v podstatě můj jediný dopravní prostředek. Dům rodiny se nachází na konci města, pěšky bylo všechno daleko a vzhledem k tomu, že jezdit autobusem tam není moc běžné, bylo kolo dobrá volba. Sever Německa je jedna velká rovina, také jsou všude cyklostezky a speciální pruhy na silnicích, proto jsou tam na to skvělé podmínky.
Rodina, ve které jsem bydlela, je hodně sportovně zaměřená, proto jsem s nimi chodila i na jejich tréninky plavání a do posilovny. O víkendech jsme většinou jezdili na výlety, chodili na návštěvu k jejich známým nebo za rodinou na různé oslavy, večeře, apod. Navštívila jsem s nimi muzea, koncerty, různá města v okolí, pobřeží na severu, místní kavárny a restaurace, a také třeba ostrov Borkum, kde místní lidé rádi tráví dovolenou a kde je moc hezké moře.
MN: Všední dny jsem trávila ve škole, kterou jsem milovala. Vyučování začínalo v 9 a většinou končilo v 16 hodin. Odpoledne už nebylo moc volného času, vždy jsme večeřeli, udělala jsem domácí úkoly a pak trávila čas s rodinou. Hráli jsme stolní hry, povídali jsme si nebo jsme třeba koukali na televizi. Někdy jsem po škole stihla zaběhnout do knihovny, kavárny či nějakého obchodu.
Víkendy byly oproti tomu mnohem různorodější. Když jsem mohla, jezdila jsem se svými novými kamarády ze školy nebo s hostitelskou rodinou na výlety po okolí. Samozřejmě jsem měla i pár spíše odpočinkových víkendů, kdy nebyla možnost nikam cestovat. Tento volný čas jsem využívala k dělání úkolů do české školy nebo jsem chodila na farmu v sousedství.
Co bys ráda věděla před tím, než jsi do Německa odjela?
DP: Emden se nachází na severu Německa, kde často prší a zároveň se tam hodně jezdí na kole. Při jízdě na kole za deště se proto hodí mít speciální Regenhose (kalhoty do deště). Z Česka jsem také byla zvyklá nosit v zimě teplejší oblečení, což ale při delší a náročnější jízdě na kole není moc praktické, obzvlášť ne při jízdě do školy. Také jsem si před odjezdem zjistila několik důležitých věcí, které mi pomohly. V hodinách prakticky všichni používají tablety a většinou je až nemožné se bez nich obejít, protože až tolik nepoužívají učebnice nebo tištěné pracovní listy – všechno je online. Dále je určitě dobré vědět, že se v Německu hodně jezdí na kole, a pokud rodina nemá nějaké na půjčení, tak si přivézt svoje.
Ve škole mě třeba překvapilo to, že vůbec nemají klasickou školní jídelnu, kam by všichni chodili, mají bufet a na obědy tam chodí jen ty nejmladší ročníky. V tom máme u nás rozhodně výhodu, protože si nemusíme každý den něco s sebou připravovat.
MN: Asi to, že ne každý den musí být nabitý cestováním. Je dobré být schopný si sám najít zábavu a ten čas využít, přestože zrovna není možnost poznávat nová místa. Například na procházku se dá jít vždycky, stejně tak je v pohodě si někdy jen tak číst knížku.
V čem se německá škola liší od té naší?
DP: Rozdílů je zde opravdu hodně. Německo se dělí na spolkové země a každá má svůj vlastní systém, takže i v rámci celého Německa je to odlišné. I tak mají ale několik společných znaků, které se liší od Česka. Navštěvovala jsem třetí ročník a rozdíl byl třeba v tom, že jsme neměli žádnou třídu, pouze kurzy. Každý si vybírá, jaký kurz bude navštěvovat, proto jsem na každém předmětu potkávala jiné lidi. Kurzy se dělí i podle úrovní – některé předměty jsou těžší než jiné (to si každý vybere sám). Je to celé hodně komplikované, proto jsem měla úplně stejné předměty jako Jenne, jinak bych nejspíš nevěděla, kdy a kde mám zrovna být. Hodnocení je z 60 % ústní, píší opravdu jen málo testů a jejich známka se odvíjí hlavně od toho, jak jsou v hodinách aktivní a připravení. To je od naší školy určitě velký rozdíl. Dále mají vždy dvě hodiny v kuse, poté dvacetiminutovou přestávku. Něco, co mě opravdu překvapilo, je způsob hodnocení předmětů, jako například hudebka, výtvarka a tělocvik. V Česku je běžné z těchto předmětu dostávat spíše dobré známky, obzvlášť za snahu. V Německu to takhle nefunguje a občas je hodnocení studentů přísnější než u jiných předmětů. Za obrázek, který se učiteli nelíbí nebo když student neběhá dost rychle, může dostat i pětku. Problém je tam hlavně v tom, že na spoustu vysokých škol se dá dostat jen podle průměru známek ze střední, takže to má opravdu velký vliv. V tomto ohledu mi naše školství přijde lepší.
MN: Na Duiske College měli hodně volitelných předmětů. S tím souvisí i to, že na hodinách je menší počet žáků, téměř nikdy není plná třída, což vytváří prostor pro individuálnější přístup. Další rozdíl je v tom, že jedna jejich vyučovací hodina má jen 40 minut a vždy mají 3 vyučovací hodiny hned za sebou bez přestávky. Velká přestávka je pak jen jednou za den, má 10 minut a během ní jsou na chodbě zdarma k dispozici svačinky pro všechny. Pokaždé to bylo trochu něco jiného, ale většinou tam byla pitíčka, mandarinky nebo jablka, rýžové chlebíčky, popcorn, malé preclíky atp. Polední pauza má potom 40 minut a během ní je možnost si na školní chodbě vzít oběd v krabičce. Na výběr je ze 3 jídel, a jelikož nemají jídelnu, dá se jíst např. ve třídě nebo venku. Největší rozdíl vnímám v tom, že v průběhu roku se téměř nepíšou testy a nedělají se ani ústní zkoušení. Žáci jsou na konci roku testováni ze svých znalostí a schopností souhrnně.
Co sis na svém tamním životě nejvíc užívala?
DP: Přišlo mi, že jsem tam žila úplně jiný život než tady, a to aniž by to byl nějaký záměr. To jsem si hodně užívala, protože bylo příjemné zkusit něco nového a třeba to různě porovnávat. Žít najednou v jiné rodině je hodně odlišné a zajímavé. Od toho jejich běžného chodu domácnosti se pak odvíjel i můj běžný den, takže vlastně všechno bylo jiné, než na co jsem zvyklá. Rozhodně to ale byla dobrá zkušenost. Měla jsem také mnohem více času a příležitostí, jak s ním naložím. Také jsem měla mnohem méně povinností, protože jsem ve škole nebyla nijak hodnocena, jen jsem například dělala domácí úkoly, kterých nebylo tolik, a zkusila si s ostatními napsat nějaké testy. Takže jsem se dozvěděla něco nového ve škole, zlepšovala jsem se tím v němčině, a zároveň jsem měla dost času pro sebe a své koníčky.
MN: To, že jsem mohla na 3 měsíce žít úplně nový život. Přijela jsem tam s čistým štítem, nikdo mě neznal a já jsem věděla, že můžu být sama sebou. Povedlo se mi samu sebe přesvědčit, že je ok mluvit před třídou, zapojovat se do výuky, bavit se s novými lidmi, celkově vystupovat z komfortní zóny mnohem víc, než bych si normálně dovolila. Co je to nejhorší, co by se mohlo stát? Při nejhorším někomu nebudu sympatická nebo se před někým ztrapním a za chvíli si to nikdo nebude pamatovat. Ze mě se stal v Irsku do určité míry člověk, kterým bych aspoň o trochu víc chtěla být i v Česku.
Co bys na svém pobytu změnila?
DP: Pobyt jsem si opravdu užila a nelituji žádných rozhodnutí, která jsem udělala, ani toho, jak jsem čas strávila. Nezměnila bych proto vůbec nic. Také si pamatuji, že jsem se před odjezdem docela připravovala na to, že to třeba nebude úplně jednoduché, že se mi tam možná nebude líbit, že přijde nějaká krize nebo cokoliv, ale ve výsledku na nic takového vůbec nedošlo. Naštěstí si nevybavuji jediný den, kdy bych měla pocit, že chci zpátky domů, nebo že se mi tam nelíbí. Naopak jsem si každý den užívala, a to s tím, že tohle všechno jednou skončí, takže si myslím, že jsem tam ten čas využila opravdu dobře.
MN: Kdyby to šlo, prodloužila bych ho. Sama jsem nečekala, jak rychle to uteče.
V čem vidíš největší přínos svého zahraničního pobytu?
DP: Kromě zlepšení se v jazyce, což je asi první, co si každý představí, je toho hodně. Poznala jsem spoustu nových lidi a naučila se řešit různé nečekané situace. Přesto, že jsem dost času prožila s hostitelskou rodinou a s kamarády, jsem měla možnost také nějaký čas strávit úplně sama, což také vnímám jako přínos. Cítím se teď více samostatná, poznala jsem novou zemi a novou rodinu, a tím i jiné zvyky a jiný chod domácnosti. Díky projektu Erasmus+ mají studenti možnost vyzkoušet si život v cizí zemi a já jsem se ráda stala jednou z nich.
MN: Odnáším si pozitivní energii. Vím, že sny se plní, že všechno je možné a že se nemusím bát zkoušet nové věci a poznávat nové lidi. Mám motivaci a odvahu cestovat a zlepšovat se nadále v angličtině.
