Budova našeho gymnázia mě bez přehánění provází většinou mého života. Začalo to v roce 1968, kdy jsem do ní poprvé vkročila coby prvňáček do 7.ZDŠ, která tady sídlila. Podle hesla „úspěšná sestava se nemění“ jsem tu dále pokračovala na gymnáziu jako studentka a nyní jako učitelka.
První nejsilnější zážitky se odehrávaly v jídelně. U odevzdávání nádobí se zbytky jídla vždy stála jedna paní kuchařka. V našich očích byly dvě kategorie : „hodná“ a „zlá“. Ta „hodná“ nám dovolila vrátit trochu nesnědeného oběda, ta „zlá“ ne. Kombinace dršťkové polévky a pliček byla pro mě zdrcující…
Jídelna tenkrát nebyla koridorem propojena s hlavní budovou a tak se na oběd sprintovalo okolo školy. Atleti si tak mohli polepšit i o 50 míst ve frontě.
Úplně jinak vypadalo školní hřiště – bylo mnohem menší a písčité. Později se výrazně zvětšilo, aby se na ně vešel dvěstěmetrový atletický ovál. Běžecká dráha ale byla škvárová a každé jaro ji museli žáci nejprve vyplít a uválcovat. Upadnout na ní znamenalo půl hodiny lovit černé kamínky z kůže. Dnešní umělý povrch je dokonalý luxus.
Relativně nedávno se změnily šatny. Dříve měla každá třída svůj vymezený oplocený a zamykatelný prostor, vybavený pouze háčky. Ve třídách byl tzv. šatnář, který jediný vlastnil klíče od šatny. Když se spěchalo na oběd, bylo na nervy, pokud byl šatnář pomalý, flegmatik nebo se věčně někde zakecával.
V budově naší školy se toho změnilo ještě mnohem více, je krásná, moderní a na rozdíl od živých bytostí pořád mládne.
