Přinášíme vám druhou část rozhovoru, který GymTV poskytla Mgr. Hana Kriegerová. První část jste si mohli přečíst zde.
Víte o nějaké přezdívce, kterou vám studenti dali?
Nevím. Nikdy jsem nepátrala a myslím si, že určitě ano. Že určitě mně nějakým způsobem přezdívali. Možná jednou jsem zaslechla, že mi říkají babča, protože pořád ta vnoučata jsou v centru mé pozornosti.
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Jídlo? Ježíšmarjá, já budu jako ty malé děti. Řízek a bramborová kaše (smích).
Máte nějakého domácího mazlíčka?
Máme. U nás to vždycky bylo, že jsme vždycky měli pejska, a já jsem spíš orientovaná na kočičky, takže jsem měla léta letoucí perskou kočičku, ta mi před dvěma roky umřela, tak mi koupily děti britského kocourka, takže mám zase dalšího mazlíčka. Já jsem spíš kočičí máma. Pejsek byl u nás doma vždycky, protože bydlíme v rodinném domku.
Babička je dobré povolání, ne?
Já to mám teď jako druhé povolání. Takže když přijdu domů, tak vždycky mám tu druhou směnu, ale dělám ji strašně ráda. A mrzí mě, že nemůžu víc, protože v té škole člověk tráví dost času, ale vynahrazuju si to.
Jsou nějací učitelé vašimi bývalými žáky?
Já bych řekla, že většina. Většina, kteří chodili na tuhle školu, jsou mí žáci. A to je potěšující, když si člověk řekne, že to učitelské povolání asi tedy stojí za to.
A máte nějakou zkušenost, že byli nervózní, jestli vám mají tykat, nebo vykat?
Takovýhle pocit jsem měla já, když jsem sem nastoupila. Taky jsem nastoupila do školy, kde byli učitelé, kteří mě učili a znali. Takže takový ten ostych tady byl. Řada takových těch mladších kolegů mně třeba nabízela tykání, takže s mladšími to šlo. Ale byli starší kolegové, kterých jsem si jako studentka hrozně vážila, a oni potom jako kolegové taky abychom si tykali, a já jsem to nedokázala. Nedokázala prostě vzhledem k té úctě k těm kantorům. Já jsem chodila ještě do školy za hluboké totality, tak to bylo takové, že když byl dobrý kantor, tak jsme si ho fakt vážili, a stálo mi to za to mu pořád vykat. Ta úcta tady byla. Když je to potom takhle zpětně, tak je to jasné, že když je to bývalý žák, tak taky má takový ten ostych. Já každému nabízím tykání a někdo mi třeba řekne, že to chvíli potrvá, než to zvládne, ale většinou to jde snadno. Já snad zase nejsem takový vážný tvor, který by zasluhoval nějakou úctu.
Jaký předmět jste nesnášela?
Matematika a fyzika. To byly předměty, které jsem ráda neměla. Ale já na rozdíl od vás jsem měla to štěstí, že jsem studovala v době, kdy na gymnáziu fungovala takzvaná humanitní a přírodovědná větev. A to znamená, že já jsem chodila na tu humanitní a my jsme měli mnohem méně hodin matiky, ale zase jsem měla třeba povinně dvě hodiny latiny. A mně to strašně pomohlo na vysoké škole při studiu. Měli jsme o něco víc hodin jazyků, povinně jsme museli maturovat z dějepisu, což na těch přírodovědných nemuseli, ti měli zase matiku. Matika byl předmět, který byl vždycky na rozhraní mezi tři čtyři. Tak jsem vždycky zabrala a ta trojka to vždycky na vysvědčení byla. Ale teprve zpětně si člověk uvědomí, že i ta matika je zapotřebí pro život. Třeba si nemyslím, že bych si pamatovala něco z nějakých exponenciálních rovnic. Ale takové ty základy člověk potřebuje a uvědomila jsem si i při té češtině, že jestli že mi dají úkol „vyčtěte něco z grafu“, tak ta matika mi tam najednou chyběla, když jsem nevěděla, co na které ose je.
A čeština a dějepis vás bavily vždycky, byly dobré známky?
Bavily mě, tak jako mě bavilo hodně číst. Já jsme od malička hodně četla, a už když jsem šla do školy, tak jsem četla a otravovala jsem paní učitelku. Ale k rozhodnutí těchhle předmětů to byla docela složitá cesta. Já jsem tady na gymplu laškovala s tím, že bych chtěla studovat archeologii, jenomže tenkrát to nebylo snadné. Třeba obor archeologie se na vysoké škole otevíral jednou za tři roky, chodili tam lidi, kteří třeba měli praxi, takže to bylo poměrně složité. A já když jsem maturovala, tak se zrovna archeologie neotvírala, takže jsem měla cestu zaklapnutou. Ale nasměrovalo mě to na ten dějepis, tak jsem si říkala, že to bych přece jenom mohla. Je pravda, že přes dějepis, když jsem ho studovala, jsem pak jezdila na archeologické vykopávky – tak jsem si to aspoň částečně splnila. A na tu češtinu, na tu jsem se přihlásila spíš díky bývalému učiteli, který měl takový svérázný způsob výkladu a učení. On nám to vždycky nadiktoval, my jsme to museli odříkat, nezajímal ho nějaký názor na knížku, to vůbec ne. A já jsem si prostě říkala, že takhle mě to nebaví. A že na tu češtinu půjdu, abych mu ukázala, že se to dá učit jinak. A byl to spíš takový truc. Je pravda, že jsem pak na vysoké škole měla štěstí na vynikající učitele, a zase ta láska k té češtině převážila.
Chcete čtenářům něco vzkázat?
Vůbec mě nenapadá co říct. Jedině, že můžu všem studentům poděkovat, že jsem tady takhle dlouho a poměrně snad i se zdravou hlavou a myšlenkami, protože to je asi na tom učitelském povolání to nejlepší, že je člověk pořád ve střehu a pořád musí všechno hlídat. Poslední léta se mi stává to, že přijdu do třídy na třídní schůzky a mám pocit, že se vracím o patnáct až dvacet let zpátky, protože tam sedí známé tváře. A už jsem se dožila toho, že učím děti svých studentů. Takže mně vždycky přijde úsměvné, když přijdu a minimálně vždycky dvě třetiny jsou známé tváře. Tak si pak vždycky říkám, jestli se nemám vrátit a vyzkoušet je taky (smích), až potom budu zkoušet jejich děti. Ale zase to potěší, protože si člověk říká, že holt asi ta naše škola má něco do sebe, když tedy bývalí studenti sem dávají své děti zpátky. Proto já radši neříkám, jak dlouho tady učím. Ale už asi dlouho nebudu, protože už se blíží ten věk, který mě předurčí na to místo, kam patřím (smích).