Tímto příspěvkem se ještě vracíme ke krajskému kolu olympiády v ruském jazyce a vítězství Julie Sýkorové a Veroniky Skoupé. Právě Julie je autorkou následujícího pohledu očima vítězky.
Probouzím se do deštivého rána. Je středa 19. března, den krajského kola olympiády v ruském jazyce. Jako každý rok jsem plna nervozity a očekávání. Nechci zklamat. Sebe samu, ani lidi ve svém okolí. V autobuse si ještě narychlo pročítám konverzační témata. Doba do zahájení soutěže mi připadá nekonečná. Chvilkou rozptýlení se mi stává čtení povzbudivých sms, které mi na mobil neustále chodí. Také lidé kolem mi přejí mnoho štěstí a já cítím obrovskou podporu.
Po slavnostním zahájení následuje poslechová část. Poslech se mi letos nezdá těžký, nemám z něj špatný pocit, a tak již poněkud klidnější sahám do sáčku s číslicemi při losování pořadí a v duchu se modlím, abych na konverzační část nešla jako první. Jako obvykle jsou mé prosby vyslyšeny, směje se na mě číslice jedna. Porota je jako každý rok milá, Rusky se usmívají a já cítím milou přátelskou atmosféru. Téma číslo 11, které si losuji, zní: Rodina a společnost. Porotkyně se usmívá a žertovně mi nabízí, zdali nechci něco těžšího. Já se však této možnosti ihned vzdávám, neboť se obávám, že si při druhém losu vyberu cestování jako v předchozích letech. Jsem ráda, že mám konečně šanci povídat o něčem jiném a nechci štěstěnu pokoušet.
Svou rodinu se snažím představit v krátkosti, stěžejní část svého projevu se snažím zaměřit na mechanismus fungování rodin, smysl a roli rodiny, zmiňuji některé problémy (neúplné rodiny, rostoucí rozvodovost), se kterými se v poslední době naše společnost potýká. Postupně však od tématu odcházíme a zbytek konverzace zodpovídám otázky ohledně školy, mých plánů do budoucna, vysvětluji, proč se učím zrovna ruštinu a co pro mě tento jazyk znamená. V současné době, kdy se Evropa a vlastně celá mezinárodní scéna potýká s jedním z nejzávažnějších problémů od ukončení studené války, se může zdát mé očarování Ruskem pro mnoho lidí nepochopitelné. Já však za hlavního viníka současné krize jazyk jako takový nepovažuji a nehodlám se své záliby v jeho učení vzdát. Ráda všechny dotazy porotkyň zodpovídám, jsem nadšená, že mám po dlouhé době opět možnost popovídat si s rodilými mluvčími, zvučnost tohoto krásného jazyka je pohádkou pro ucho, a tak si rozhovor vlastně naplno užívám a veškerá nervozita opadává. V krátkosti nakonec ještě popisuji obrázek a celkem spokojená učebnu po několika minutách opouštím.
Do vyhlášení výsledků zbývají dlouhé dvě hodiny. Kolem jedné je rozhodnuto. Plna štěstí přijímám gratulace a diplom s tou nejkrásnější číslicí, pro dnešní den snad i symbolickou. Pocity se nedají popsat. Je to neuvěřitelné dělat něco, co vás baví a naplňuje a vidět za svým úsilím a za svou dosavadní prací výsledky. Gratuluji i ostatním soutěžícím, především Verče, druhé vítězce z kategorie SŠ1, a mám radost, že na republikové kolo pojedu právě s ní. Nakonec se usmívám na své dvě profesorky, paní profesorku Štufkovou a paní profesorku Maškovou, neboť i ony mají bezpochyby nemalou zásluhu na tom, co se dnes v posledním patře našeho gymnázia odehrálo. Nezbývá teď nic jiného než udržet dobré jméno naší školy i v republikovém kole, které se uskuteční v Praze již za necelý měsíc. Dnešek však patří oslavám…
