Školní jídelna Gymnázia Příbram patří k těm vyhlášeným. Svědčí o tom i fakt, že sem chodí více než 90 % studentů a že ji maturanti každoročně ve svých dotaznících hodnotí na výbornou. Vedoucí kuchařka Růžena Petránková na tom má velkou zásluhu. A oběd z jejích rukou dostávali na gymnáziu už rodiče dnešních studentů. Jaká je v soukromí a proč vaří, i když nevaří? Dozvíte se v lednovém rozhovoru GymTV.
Jak dlouho pracujete ve školní kuchyni?
Asi 33 let.
To je docela dlouhá doba. Baví Vás pořád vařit?
Ano, baví mě to pořád.
A vaříte ráda i doma?
Je to můj koníček, takže ano, vařím ráda i doma.
Vařila jste ráda už v dětství?
Určitě. Když jsem byla mrňavá, tak jsem měla taková kamínka a už jsem vařila – to mi bylo asi pět let. Mám i fotky z Vánoc, na kterých vařím.
Je něco, co nejíte, nebo jste v dětství nejedla?
Jo, máslo nejím a v dětství jsem toho nejedla hodně. Nejedla jsem špenát, mrkev mi nechutnala, ale teď ji miluju.
Jak se dá vařit bez másla?
Tak já s máslem vařím, akorát to nejím.
A co nejraději vaříte?
Vařím ráda asi všechno. Žádné jídlo mi nevadí.
A co pečení?
No, baví. Pekla bych ráda, ale doma moc nechtějí sladké, ale peču ráda.
Jaká je Vaše oblíbená kuchyně?
Asi česká.
A jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo?
Úplně obyčejné nudle s mákem. Tím, jak vaříme maso každý den, tak já nemám moc ráda maso.
Jaký je Váš pracovní den?
Do práce chodím na půl sedmou. Musíme si přichvátnout hodně dopoledne, abychom to všechno stihli. Hodně důležité je, abych na nic nezapomněla, rozdělila správně práci, aby každý věděl, co má dělat. Pak se musí přepočítat znova jídlo, podle toho, když si někdo odhlásí, tak to upravíme… Podle toho vrátíme maso, nebo nějaké přibereme. No a pak začneme honem vařit. Když je hodně práce, tak je to náročné. Potom, když je jídlo uvařené, se musíme starat, aby nevychladlo. To jde špatně. Musíme ho přihřívat v konvektomatu, protože jídlo musíme mít všechno hotové, než ty děti přijdou, nemůžeme to dovařovat průběžně. Dovařují se jenom těstoviny. Z práce chodím kolem třetí. Doma si jdu většinou hrát s vnučkami, které bydlí s námi. A nebo si jdu něco přečíst.
Podílíte se nějak na tvorbě jídelníčku?
Ano. S paní vedoucí ho různě obměňujeme.
Vyškrtlo se nějaké jídlo z jídelníčku, protože ho studenti neměli rádi?
Určitě to něco bylo, ale teď si nevzpomenu, co konkrétně. Myslím, že rýžové nudle neměli moc rádi. A taky se to špatně vaří ve školní jídelně, když se vaří ve velkém. Doma je to jednoduché, ale když se toho má vařit hodně, tak se to lepí k sobě. Vůbec všechno vařit ve velkém je těžké.
Co říkáte na pojmenovávání pokrmů honosnými názvy?
No to nemám moc ráda. Lepší je to klasicky, aby poznali, co to je.
A co nutnost uvádění alergenů?
To se musí uvádět, ale myslím si, že to není až tak šťastné. Myslím si, že by každý měl vědět, jestli je na něco alergický, a hlídat si to sám. Je to zátěž hlavně pro paní vedoucí, která to musí vypisovat.
Pro kolik lidí vaří školní jídelna?
Vaříme asi pro 600 studentů. A učitelé jsou zvlášť, ti se do toho nepočítají.
Když si jeden oběd vybere například 300 lidí, kolik kilogramů brambor musíte připravit?
Tak pro 300 lidí tak 120 kg brambor a třeba těstovin by to bylo tak 25 kg.
A co maso?
S masem je to tak, že musíme dodržovat normy. To znamená 8 dkg starší děti a 7 dkg mladší děti a to musíme dodržovat a nesmíme překročit.
Jak Vás ty normy omezují v práci?
Už je to lepší. Můžeme si to více upravit podle svého. Dřív to bylo horší. Teď už to nemusíme dodržovat tak přesně. Můžeme si vymyslet i vlastní recept. Ty normy jsou stejné, ale benevolentnější.
Co byste změnila, kdyby vás nesvazovaly normy, ani finance?
Udělala bych dětem velikánské řízky, protože je mají rádi. A jejich oblíbená jídla bych vařila častěji a to, co nemají rádi, bych třeba úplně vyřadila.
Jak moc se změnila pravidla ve školní jídelně za ta léta, co tu pracujete?
Hodně. Dřív jsme hodně vařili z kostí, to už se teď nedělá, protože to není moc dovolené a byla to hrozná práce, protože ty kosti se musely rozsekat, muselo se to uvařit, pak se to muselo vycedit a znova uvařit. Bylo to hodně pracné. A i zařízení jsme měli horší. Teď je to jednodušší. Máme třeba konvektomat, kde se dá dělat všechno. Dřív jsme musely vařit knedlíky a všechno v kotli, to bylo příšerně napatlané a než se to všechno umylo… Bylo to daleko horší. Pro mléko jsme jezdily třeba s vozíkem s bandami. Teď nám to dovezou, už je to jednodušší.
Co říkáte snahám o prosazení zdravé výživy do škol a přizpůsobuje se tomu nějak naše školní jídelna?
My bychom se přizpůsobovali, ale děti zase o to nemají takový zájem. Jsou to hlavně luštěniny a zelenina a děti to moc nechtejí jíst. Dost se to vyhazuje. Je to lepší, když to dáme jako druhý oběd a vybere si to jen ten, kdo to má rád. Kdyby se nařízení změnila ku prospěchu zdravé výživy, tak si myslím, že by asi ubyli strávníci, protože na to nejsou zvyklí z domova.
Snažíte se doma vařit zdravě?
Spíše vařím to, co mají i rádi, ale vařím i zdravá jídla.
Tušíte, jaký je nejoblíbenější oběd u studentů?
Myslím, že svíčková, pizza… a taková ta spíše méně zdravá jídla. Jo a smažák. (V den rozhovoru byla k obědu pizza a smažený sýr, pozn. red.)
Jaké máte nejraději strávníky?
Jsem ráda, když si chodí přidávat a nemám ráda, když moc jídlo vyhazujou.
Kdo z učitelů je největším jedlíkem?
No tak to je určitě pan profesor Roth. (smích)
Pamatujete si obličeje studentů?
Ty si pamatuju hodně.
A pamatujete si nějaké učitele, když byli ještě studenty?
Jo. Třeba Pepu Fryše. (smích) Toho si pamatuju, na nikoho dalšího si teď nevzpomínám.
Jaký byl jedlík?
No normální…
Vaříte i o prázdninách? Třeba někde na táborech?
Já jezdím každý rok na tábory. A jezdím tam hrozně ráda, je tam dobrý kolektiv. Nikdo tam vařit nechce, ale mně to nevadí.
A pro kolik lidí jste nejvíce vařila?
No nejvíc asi tady pro těch 600 a v táboře máme tak okolo 100 – 120 lidí.
Jaké jsou vaše koníčky?
Turistika a ráda cvičím jógu a aerobik. Chodím ráda např. kolem Příbrami, ale i v cizině. Všude se mi dost líbilo, ale nejhezčí to bylo na východním Slovensku. Tam byly krásné výšlapy.
Chtěla byste něco vzkázat studentům a strávníkům školní jídelny?
Aby nedělaly děti moc binec ve škole. Uklízečky si potom stěžují, že občas různě odhazujou po škole obaly nebo okusky, takže my jim vlastně ještě přiděláváme práci, to je takové nepříjemné. Ale jinak jsou děti docela v pohodě, extra nezlobějí.
Děkujeme za rozhovor.